Článek
Na Roland Garros jste hrál dvakrát i Davis Cup, co se vám nejvíc vybaví?
V roce 1979 jsem nastoupil jen v deblu se Šmídem, ale vyhráli jsme v sestavě s Lendlem 4:1. Porazili jsme tehdy pár Noah, Moretton, hodně těžký zápas to byl. Francouzi jsou tenisový národ. Jsou to nacionalisté, fandí bouřlivě, ale neruší při hře, jako se to děje v Americe.
Vztahy mezi českými a francouzskými tenisty teď nejsou moc vřelé. Jak to bylo za vás?
My jsme vycházeli normálně. Začínal jsem hrát proti Darmonovi, to byla obrovská hvězda, pak přišli Jaufrett, Dominguez, Proisy. Nevím, jak to je na okruhu teď, ale my mezi sebou problémy neměli. Samozřejmě hrát v Paříži na Roland Garros s Francouzem bylo vždycky velké utrpení.
A vy jste při obhajobě titulu v roce 1971 porazil hned tři domácí. Jak to brali?
Když porazíte Francouze, tak vás uznávají. Projevují úctu, respekt. Psali o mně vždy dobře.
Tedy Francie - země zaslíbená?
Pro mě bylo French Open nejoblíbenější i z důvodu, že pořadatelsky se k nám chovali dobře. Třeba nám půjčili auta a sami jsme si řídili, jelikož doprava hráčů nebyla na tak vysoké úrovni jako dnes. Vozů málo, muselo se čekat. Takže osmi nasazeným dali na 14 dnů auto. Dvakrát jsem to sjel podle mapy a už jsem to měl naučené.
Takže jen samé příjemné zkušenosti?
No, to zase ne. V roce 1972, kdy jsem mohl útočit na hattrick, mě tam dost poškodili. Hrál jsem ve čtvrtfinále s Proisym. Vedl jsem 2:1 na sety a zápas se přerušil pro déšť. Bylo to velké maso, kurt mazlavý, cítil jsem se vyčerpaný, on taky a o půl osmé začalo pršet.
V tu chvíli jste byl možná i rád, nebo ne?
Přišel vrchní sudí a říká, že nebudeme pokračovat, nevypadá to dobře. Já ležel na masérském stole a měl jsem takový pocit, že si odpočinu. Tak jsem se nechal masírovat asi tři čtvrtě hodiny, pak jsem vylezl ven a na všech kurtech se hrálo, svítilo sluníčko.
Vám nic neřekli?
Zbaštil jsem jim to. Mohl jsem ve 4. setu vést třeba 3:1 a pak by se přerušilo, tam se hraje do půl desáté. Proisy už ale hrát nechtěl a když bouřka ustala, já byl v šatně. Ptal jsem se, kdy hrajeme druhý den a oni mi ani neřekli čas. Šel jsem na večeři a pořád jsem měl obavy. Náš vedoucí pak volal pořadatelům a prásk: dohrávka v 10.30.
To jste musel mít hodně těžké spaní.
To teda. Vstával jsem v půl osmé, bylo narvané hlediště a já dostal 6:2, 6:1. Slunce, úplně jiné podmínky a já se vůbec nechytl.
Na Roland Garros jste ale zavítal nejen jako hráč, ale i coby daviscupový kapitán. A v roce 1982 byla mimořádně atmosféra vyhrocená.
První den Lendl s vytřeštěnýma očima porazil Tulasneho v pěti setech. V neděli ale udělal Noah taky v pěti sadách třetí francouzský bod a tam Lendla několikrát poškodili. Ivan chtěl, abych bojoval, tak jsme se chodili dívat na stopy míčků, lidi pískali... Hned jsem si vzpomněl, jak jsem tam v roce 1966 debutoval s Jauffretem. Měl jsem 2:0 na sety, 3:0 ve třetím a gamebol. Dal jsem míč 15 centimetrů před lajnu na rozdupané antuce a ohlásili aut. Pak jsem prohrál v pěti setech a jako nováček jsem to obrečel.
Trošku jste tam kvůli Lendlovi cloumal s rozhodčím na umpireu, neměl jste problémy?
Jestli myslíte tady u nás doma, tak ne. Ani jako hráč, ani jako kapitán. To jsem měl, až když jsem řešil Lendlův vystěhovalecký pas, ale to je jiný příběh.
V Paříži býváte pravidelným hostem, nechtěl jste si teď zopakovat návštěvu?
Zvali mě Francouzi i Česká sportovní. Ale rozmyslel jsem si to trošku i ze zdravotních důvodů. Sedět tam šest hodin... A hraje se v 10.30, to pro mě není.
A jak tedy vidíte české šance?
Moc růžově ne, Francie má vyrovnaný tým, pět hráčů v první třicítce. A našim klukům antuka zase tak moc nesedí.
