Rubriky:

Vodní sporty

Olympijská vítězka Duchková: Z věže klidně skočím. Ale po nohou!

8. července 2008 13:53 - PRAHA

Na věž klidně vyleze. A dolů do vody skočí, i když od jejího triumfu na olympiádě v Mexiku uteklo už dlouhých čtyřicet let. „Ale jen po nohou, protože ramena by skok z desetimetrové výšky už nevydržela. Holt netrénuju,“ přiznávala Milena Duchková-Neveklovská, když se v úterý objevila v pražském Podolí, odkud se v roce 1968 na cestu za svým zlatým snem do dalekého Mexika vydávala.

Bylo jí šestnáct, holčička jako pírko, jen nějakých padesát kilo vážila. Ale oražená byla, že to svět neviděl. Možná právě proto si na věži nad olympijským bazénem tolik troufala. „Co bych si netroufala? Vyhrála jsem jiné závody, tak proč bych nevyhrála i olympiádu?!“ tvrdila v Mexiku jako šestnáctiletý žabec a opakuje i po čtyřiceti letech jaká vážená paní dentistka Milena Duchková-Neveklovská s ordinací v kanadském Vancouveru.

Medaile se povaluje v šuplíku

„Tam ale pomalu nikdo neví, že v Mexiku jsem olympiádu vyhrála a o čtyři roky později skončila v Mnichově ve skocích z věže druhá. Natož aby měli potuchy o medailích z mistrovství Evropy a světa. Fotografiemi, ani trofejemi ordinaci nezdobím, zlatá medaile z Mexika se povaluje doma v šuplíku,“ přiznávala pro Sport.cz jediná česká olympijská vítězka v plavání a skocích do vody, v jak přísném utajení v Kanadě žije.

Přitom právě díky plavání se za moře dostala. Čtyři roky po startu na třetích olympijských hrách ve Montrealu totiž dostala nabídku, aby šla trénovat kanadskou reprezentaci. To už jako vystudovaná dentistka, manželka někdejšího veslaře Neveklovského a maminka dvouleté Míši k tomu.

„Trénovala jsem sice kanadské skokany, ale k zubařině jsem se chtěla vrátit. Takže jsem strávila další dva roky na univerzitě ve Vancouveru a nakonec se tam po toulkách Kanadou usadila. I s manželem, který půl roku po mém odchodu z Československa dostal svolení, že může za moře také. Bylo docela napínavé a úsměvné zároveň, jak přemlouval tehdejšího šéfa tělovýchovy Himla, aby mu na schodech baráku na Poříčí podepsal všechny potřebné papíry,“ vybavuje si Milena Duchková-Neveklovská i po letech, jak se rodina po šesti měsících konečně sešla a v Kanadě už nadobro zůstala.

Máte jen stříbro? Tak se pakujte!

„Domů jsme na návštěvu nemohli, to se ví, takže se sestrou jsme se poprvé viděly v Jugoslávii, když konečně dostala výjezdní doložku. A s celou rodinou pak v jednom kempu v Maďarsku. Přijeli všichni moji i manželovi příbuzní, takže celé tábořiště patřilo jen nám,“ popisuje zlatá olympionička, jak to chodilo, když se ze slavného sportovce stala persona non grata. A ona se jí stala. A nic na tom nezměnilo, že pro Československo přivezla olympijské zlato z Mexika a stříbro z her v Mnichově čtyři roky poté.

„Právě že to bylo jenom stříbro, i když ještě do předposledního skoku jsem i v Mnichově vedla. Tělovýchovným funkcionářům se ale druhé místo zdálo málo, takže jeden z nich za námi druhý den po soutěži přišel a pravil: ,Děvčata, sbalte se! Zlato jste neudělaly, takže jedete domů.‘ Takže jsme sedly s trenérkou Marií Čermákovou do vlaku a vracely se do Prahy. Naše peripetie tím ale nekončily,“ vzpomíná trojnásobná olympionička, co také na cestách za slávou zažívala.

„Milena koupila z kapesného mamince v Mnichově kabát, který řádně zapsala do celního prohlášení, což se tehdy samozřejmě muselo. Na hranicích přišel celník a že z kabátu musí zaplatit šest set korun clo. Hodně dlouho nám trvalo, než jsme to usmlouvaly na čtvrtinu,“ skáče své tehdejší svěřenkyni do řeči její trenérka Marie Čermáková.

Vzpomínky, které děti nechápou

Teď už se obě vzpomínkami na  dávné, a pro dnešní generaci zcela nepochopitelné časy jenom baví. A zlatá Milena jimi občas baví i své tři děti, které vyrůstaly v Kanadě a pro něž jsou máminy příběhy obzvlášť nepochopitelné.

„Teď už je ani dětem nevyprávím, protože se rozprchly po Americe. Dcery Míša a Monika hrají na univerzitách tenis, syn se věnuje počítačům a my s manželem sami sobě. Dřív trénoval holky, teď se snaží naučit pinkat mě,“ se smíchem přibližuje své kanadské všední dny, z nichž alespoň jednou za rok vyráží na návštěvu do Čech.  Do Černošic na Berounku za sestrou a bráchou, do pražského Podolí, kde její cesta za olympijským zlatem začala a kde se nikdy nezapomene zastavit.

Zdeněk Pavlis, Sport.cz

Zrušit


Časová osa: Vodní sporty