Mistryně světa Knapková: Už jsem si myslela, že zlato nikdy nezískám

Jsem moc šťastná, od projetí cílem je ale vše hodně hektické a ještě mi ani pořádně nedochází, co se to vlastně povedlo. Nejdřív jsem tomu vůbec nemohla uvěřit, ale jak mně lidi chodí gratulovat a dostávám báječné zprávy na mobil, tak se každou hodinou ten úžasný pocit zesiluje.

Je to něco úplně neuvěřitelného. Spíš než o dárku bych ale mluvila o splnění tajného snu. Už jsem si myslela, že se mi zlato nikdy nepodaří získat. Úplně mě dojalo, když jsem viděla, že tečou slzy i trenérovi Kacovskému. Za těch jedenáct let, co spolu děláme, to bylo asi poprvé.

Úmyslně jsem závod rozjela hodně nízkou frekvencí, za žádnou cenu jsem nechtěla úvod přepálit. Byli jsme s trenérem domluveni, že než podle soupeřek mám jet podle sebe. Proto jsem dost dlouho po startu vůbec nekoukala kolem sebe a snad jen po očku jsem hlídala zkušenou Karstenovou, aby mi moc neodjela. Plánovala jsem závodit až zhruba na kilometru.

Nejrychlejší čas v semifinále mi dodal další kus sebedůvěry. Podvědomě jsem cítila, že se mi na Bledu vesluje dobře, a cítila jsem i dost sil, abych ve finále stupňovala tempo. Měla jsem v plánu trpělivě zvyšovat rytmus záseků a posouvat se dopředu.

Říkala jsem si, že na medaili by to mohlo být. Za kilometrem jsem už byla mezi třemi nejlepšími a přibližovala se vedoucí Twiggové. Asi 300 metrů před cílem jsem šla i před ni, to už jsem se vydávala úplně a hlavou mi jen běželo, že to musím vydržet až do cíle.

Jela dráhu vedle mě, takže jsem ji periferně sledovala a nezdálo se mi, že by vypadala lépe než já. Snažila jsem se finišovat ze všech sil, a jak se blížil cíl, říkala jsem si, tak buď dnes, nebo nikdy. Po projetí cílem jsem ale koukala trochu vyděšeně, jestli tam přece jen nebyl někdo dřív než já.

Snažila jsem se být připravená, že to prakticky všichni budou mít za sebou a začnou pařit. Přesto mně přišlo docela zvláštní přijít do prakticky prázdné loděnice. Všichni už měli sbaleno a jen čekali, až si to skifařky odjedou. Nenechala jsem se ale rozhodit a soustředila se jen na svůj závod.

Teď jsem moc ráda, že jsem se k tomu přesednutí před šesti týdny odhodlala. Dokážu s ní jet v klidu, nádherné tempo, žádné prodlevy. Určitě je za tím úspěchem ale i moje srovnaná hlava.

Ze srandy jsem říkala, že tam nepojedu, jedině když vyhraju mistrovství světa. Teď se to stalo, přesto se do Plovdivu chystám. Mohla by to být příjemná tečka za sezónou, která najednou dostala nádherné barvy.

Mně ještě ani nedocvaklo, co se stalo na Bledu, a tak nechci řešit, co bude za rok. Rozhodně nebudu nosit hlavu v oblacích. Víc než nějaký tlak mně to zlato přináší obří povzbuzení.