Článek
Váš syn v cíli křičel nadšením, manžel vás objal a neskrýval dojetí. Co vám v cíli řekli?
Manžel kroutil hlavou nad tím, jak mám pevné nervy, protože cítil, že jsem do toho závodu vyrazila trochu nervózně. Měla jsem na jednu stranu hroznou chuť se svézt, na druhou jsem se bála, abych jedním záběrem všechno nezazdila.
Pomohlo vám, že váš manžel v nedělním závodě stavěl trať?
To bych zrovna za pomoc nepovažovala. Když přišel s tím, že postaví plynulou klasickou trať, tak jsem čekala trošku něco jiného, bylo to docela těžké.
Už přemýšlíte o tom, na co můžete v Londýně dosáhnout?
Ještě tomu pořád nemůžu uvěřit, tak mi dejte chvilku. Po posledních třech letech, kdy se mi na mezinárodním poli tolik nedařilo, jsem strašně bojovala s vlastním sebevědomím, jestli na to ještě mám. Z tréninků a některých jízd jsem měla pocit, že jsem konkurenceschopná, ale ty zásadní závody nevycházely, což mě dost sráželo.
Pořád máte výkonnost, s níž můžete mít olympijskou medaili?
To jo. Olympiáda je úzce vyprofilovaná a jezdím natolik kvalitně, že pořád můžu mít medaili. Ale to téměř každá závodnice s výjimkou těch několika z vodácky rozvojových zemí. Mám respekt k soupeřkám, ale není tam nikdo, kdo by vynikal a byl neporazitelný. Rozpětí mezi medailovým a třeba desátým místem může být strašně malinkaté.
Teď už asi platí, že Londýn bude vaší poslední olympiádou...
Víte, to Rio... (rozesměje se)
Ale za rok světový šampionát v Praze by byl hezkou rozlučkou, co říkáte?
Znáte mě, nedokážu uvažovat sezónu dopředu. Teď udělám všechno pro Londýn, a jestli budu mít chuť a ochotu podstoupit další přípravu, se rozhodne až po sezóně.
