Článek
Kajakář Josef Dostál se ke zpěvu s Evou Emingerovou moc neměl.
Se svými 202 centimetry to ale měl marné, zpívat musel. Ostatně, nebylo to poprvé. „Máma už zkoušela víckrát, abych někde zazpíval, ale nikdy jsem se při tom necítil ve své kůži. Snad to ale nebylo tak falešné,“ doufal devatenáctiletý kajakář.
Hraje celá rodina
Pochází ze sportovně-umělecké rodiny, maminka hrála volejbal, než začala profesionálně zpívat, otec je vedle kanoistického trenéra i sochařem. „Doma jsme vždycky hodně zpívali. Děda sedl ke klavíru, máma hrála na saxofon, já a ségry na kytaru. Bylo nás třeba deset a dvě hodiny jsme zpívali a hráli,“ vzpomíná Dostál.
Občas si pobrukuje i při závodech v lodi. „Dřív jsem si před rozjížďkami zpíval docela často. Byl jsem si jistý, že to soupeře může rozhodit, a taky to tak bylo. Ale pak jsem zjistil, že to leze na nervy i klukům z mé lodi,“ směje se Dostál.
Naposledy si pořádně zapěl při oslavách olympijského bronzu. I když tehdy šla melodičnost a správná artikulace stranou… „V Českém domě jsme zpívali nějaké ty sprostší písničky. Byl tam i pan ministr Vondra, ale říkal, že aspoň jsme normální lidi a na nic si nehrajeme,“ vybavuje si kajakář.
