Hlavní obsah

O olympiádu zabojuje jako babička. Ale konec už cítím nízko nad sebou, uznává Hilgertová

Michal OsobaPrávo

Když získala svou první medaili na mistrovství světa v roce 1989, její parťačky ze zlaté české kajakářské hlídky Kateřina Kudějová a Veronika Vojtová ještě nebyly na světě. I ve 47 letech na svém sedmnáctém mistrovství světa ve vodním slalomu Štěpánka Hilgertová potvrzovala, že stále patří do špičky.

Foto: Jan Homolka/kanoe.cz

Sedmačtyřicetiletá Štěpánka Hilgertová potvrzovala svou výjimečnost i na mistrovství světa v Londýně.

Článek

Vybavíte si z každého šampionátu svou finálovou jízdu?

Vůbec ne. Je jich hodně, do toho svěťáky… Některá branková kombinace z nějakého mistrovství mi naskočí, ale celá jízda stoprocentně ne.

Které tři chvíle spojené se závody vám utkvěly v hlavě nejhlouběji?

Hodně silné byly obě vítězné olympiády. Ta první zlatá v Atlantě byla neuvěřitelná. Dojela jsem do cíle, spláchlo mě to dolů, neviděla jsem na výsledkovou tabuli a nevěřila, že by to stačilo na medaili, natož na zlato. Když mi to pak říkali v cíli, kroutila jsem hlavou, že to není možné. Bylo mi 28, jezdila jsem sedm osm let na vrcholu a pořád nic…

V Sydney byly emoce podobné?

To byl jeden z psychicky nejtěžších závodů. Tam se nemluvilo se o ničem jiném než o mně a zlatu. A s tím vstupovat do závodu je něco otřesného. Když to vyšlo, emoce pracovaly, člověk nevěřil, že se to všechno sejde.

A třetí nejemotivnější moment?

Možná to, že jsem si vyjela olympiádu v Londýně. Už jsem tomu moc nevěřila, ani jsem jarní nominaci nehrotila. Vstupovala jsme do ní s tím, že to může vyjít s odřenými zády do trojky, natož jet o první místo. První dva závody nic moc, a najednou jsem v Budějovicích třetí závod vyhrála a mohlo to vyjít. Pro mě je vždycky silné, když je nějaký moment nepravděpodobný a vyjde. Tam to bylo korunované tím, že (syn) Luboš měl blbě rozjetou nominaci a v neděli taky vyhrál a protlačil se do reprezentačního mančaftu. To byl silný víkend.

V čem podle vás tkví recept na sportovní dlouhověkost?

V posledních letech jsem si uvědomila, že nejvíc mě u toho sportu drží, jak se mění a vyvíjí. Potkávají mě pořád nové tratě. Určitě bych tolik let nedokázala dělat sport typu veslování, což je dřina a pořád ta samá trať. Já nedělám pořád ten stejný sport, s nímž jsem začala, i když ta podstata tam pořád je. Vyvíjím se s ním.

Ale tělo se asi opotřebovává…

Opotřebovává, ale zaplaťpánbůh pomalu. Navíc přesto, že je náš sport fyzicky náročný, nemusíte být extrémně silný nebo extrémně vytrvalý. Já nejsem ani jedno. Spíš je to o šikovnosti, komplexnosti a schopnosti to celé prodat. Ale je pravda, že v 28 letech jsem slýchala, že sportovat se dá tak do třiceti a olympijské zlato jsem získala na poslední chvíli. Pak věřte těm teoretikům…

Pomohlo, že jste se už v 18 letech stala matkou?

Určitě. Teď to holky zvládají v pohodě během kariéry, ale asi platí čím dřív, tím líp. Hůř se sportuje, když jde dítě do školy, řešíte, jestli ho uvolňovat a brát s sebou…

Teď už se dokonce blíží okamžik, kdy budete babičkou…

Těším se, už jsem nakukovala do kočárku, který v Londýně měla Dana Mannová (kajakářka reprezentující USA). Když budou potřebovat hlídat, budu jedině ráda.

Posloucháte ještě občas narážky na svůj věk?

Mám pocit, že už to před pár lety přešlo. Zlomilo se to po té čtyřicítce, kdy bylo téma, že tu ještě jsem. V posledních letech už si lidi zvykli a asi to vnímají jako nekonečný příběh. (úsměv) Já to tak nevnímám, konec cítím hodně nízko nad sebou a jsem zvědavá, kam se ještě dokážu pod ním protáhnout.

Třeba za rok na vaší sedmou olympiádu? Žádný český sportovec jich tolik nezažil.

Není to pravděpodobné, ale ani úplně vyloučené. Pokud se budu cítit dobře, nejspíš do nominace nastoupím. Ale jsem zase o čtyři roky jinde a holky taky… Pokud bude Kača Kudějová jezdit tak jako teď, na olympiádu bude patřit.

Co by se muselo stát, abyste do nominace nenastoupila?

Kdybych se v přípravě cítila blbě, což se může stát. Letos mě trápila ramena, při náročnějším tréninku jsem je cítila, klouby se ozývají. Můžu mít pocit, že to jde ztěžka, trápit se a to bych nechtěla.

Už takový pocit přišel?

Zrovna letos jsem si to říkala na Trnávce, kdy to vypadalo, že v sobotu ráno na start kvůli ramenu nenastoupím a mohlo být hotovo. To bylo na hranici, že trať nesjedu. Víc než na trať jsem myslela na to, kde se pod mostíkem za čtvrtou bránou dá z lodi vysednout…

Reklama