Rubriky:

Vodní sporty

Zdravé děti, zabezpečená rodina... Priority se mění, ale Synkův zlatý sen zůstává

30. června 2016 07:12 - Praha

Má dvě olympijská stříbra, což je samo o sobě bilance zajišťující pozici mezi nejvýraznějšími osobnostmi českého sportu. Ale skifař Ondřej Synek by rád stál ještě o stupínek výš, vždyť v období mezi hrami v Londýně a Riu vyhrál všechna tři mistrovství světa.

 

Vlastimil Vacek, Právo

Zkuste srovnat svá dvě olympijská stříbra. Jaké emoce je provázely?

Blíž ke zlatu jsem měl v Pekingu, asi 150 metrů před cílem jsem byl vedle Olafa Tufteho, pak mi zase ujel a dostal jsem osm desetin, což není velký rozdíl. Tam mě to mrzelo malinko víc, protože jsem věděl, že jsem na vítězství měl, ale asi chyběly zkušenosti. Možná kdybych měl jet ten samý závod se zkušenostmi, které mám teď, pojal bych ho jinak, ale na to se nikdo neptá. A v Londýně musím uznat, že Drysdale byl mnohem lepší než já. Převálcoval mě už za kilometrem a nebylo v mých silách s tím něco udělat. Taky mě to mrzelo, ale věděl jsem, že to nebyl můj den, tak jsem byl smířený.

Kdybyste končil kariéru bez olympijského zlata, přišlo by vám, že v ní něco chybělo?

To ne. Pro mě jsou důležité nejen ty medaile, ale i zážitky, které jsem si odnesl. Dělám sport na vrcholové úrovni šestnáct let, což je dost dlouho, a nevím, jak dlouho ještě vydržím. Dosáhnul jsem toho hodně a i ta dvě olympijská stříbra se počítají. A pořád se k tomu musí přistupovat tak, že je to sport. Kdyby člověk chtěl celý život pokaždé jen vyhrávat a pak nikdy nevyhrál, je to na psychiatra. Nebo na flašku alkoholu… (úsměv)

Tuftemu bylo v Pekingu 32 let, Drysdaleovi v Londýně 33. Přesně tolik je vám teď, je to pro skifaře ideální věk?

Cítím se dobře, ale nikde není psáno, že musí vyhrát někdo v tomhle věku. Olympiáda je specifický závod, všichni jsou strašně nervózní. To bylo vidět v Pekingu, kde Drysdale vedl, vypadalo to, že vyhraje a nakonec byl s odřenýma ušima třetí…

První olympijská vzpomínka
„Poprvé jsem olympiádu zaregistroval asi v Barceloně, kdy jsem koukal na Lukáše Pollerta a na Honzu Železného, jak vyhrál. Víc už jsem prožíval olympiádu v Atlantě v roce 1996. Vesloval jsem tehdy teprve rok, ale spíš jsem se plácal, takže jsem sledoval všechny sporty. Ale samozřejmě si z veslování pamatuju finále Vency Chalupy, který dojel pátý.“

Když jedete na vrcholnou akci a cítíte formu, nebojíte se říct, že chcete vyhrát. Musí se člověk k takovému přístupu dopracovat?

Je dobré vědět, co člověk chce. Třeba vloni, kdybych neměl medaili z mistrovství světa a stejně se kvalifikoval na olympiádu, bralo by se to jako neúspěch. Když vím, že celý rok trénuju naplno, chci dosáhnout na co nejlepší výsledek. To je moje motivace.

Bavilo by vás veslování stejně, i kdybyste nevyhrával?

To nevím. Podle mě, když člověk nikdy žádnou medaili nezíská a přesto má motivaci, tak ho to baví. Nejhorší by bylo, kdyby člověk jednou vyhrál a pak jezdil desátý. Na to už bych asi neměl psychicky.

Vloni se vám ale v úvodu sezóny příliš nedařilo, sám jste nevěděl, co je špatně. Pronikla vám do hlavy myšlenka, co když už nikdy nebudete jezdit jako dřív?

Neměl jsem takové myšlenky. Pořád jsem byl ve finále, v kontaktu s ostatními, věděl jsem, že jsem měl natrénováno, akorát jsem byl v únoru na operaci a měl výpadek.

Operaci? O ní jste vloni nemluvil, to by přitom vysvětlilo mnohé…

Nemyslím, že bylo potřeba říkat, že se mi nedaří kvůli operaci. Buď je člověk první, nebo třeba poslední, ale hodnotí se stejně výsledek.

Jaký vliv bude mít olympijský výsledek na vaši veslařskou budoucnost?

Přemýšlel jsem nad tím. Ještě vloni jsem si říkal, že po olympiádě asi nebudu chtít veslovat. A čím víc se to blíží, říkám si, že bych pokračovat chtěl. Jestli až do Tokia? Když se mi to letos povede, budu mít motivaci obhajovat, když ne, budu chtít zkusit vydržet ještě na jeden pokus. Je těžké, když šestnáct let děláte něco, co máte rád, a pak máte najednou ze dne na den skončit. Čím víc se to blíží, tím víc se toho začínám bát.

Na Dukle se měla uvolnit pozice šéftrenéra veslařů…

To bych musel nastoupit hned po olympiádě. A já chci sportovat, protože už se k tomu nebudu moct nikdy vrátit. Ale může se stát cokoliv. Někde zlomím veslo, dojedu poslední, budu frustrovanej a skončím…

V minulosti jste si jako vnitřní dodatečnou motivaci plánoval odměny za úspěch, třeba motorku. Máte letos něco v plánu?

Vůbec. Moje motivace je vyhrát olympiádu a přání zdraví pro rodinu. Je zajímavé, jak se každé čtyři roky mění priority. Ve 22 letech byla snem medaile, na další olympiádě už jsem chtěl zlato. V Londýně byla priorita, aby byly děti zdravé a já dokázal zabezpečit rodinu. Teď mi bude 34, děti pomalu půjdou do školy. Zlato je pořád cíl, ale převládá něco jiného.

Jsou po šestnácti letech dřiny chvíle, kdy se musíte k tréninku přemlouvat?

Samozřejmě se mi nechce trénovat skoro každý den. (úsměv) Ale vždycky si říkám, že když se zeptá Drysdale, co jsem například 2. července v 10 hodin, tak abych mohl říct, že jsem jel trénink, který třeba rozhodl, že jsem ho porazil. Tohle funguje.

Když vidíte tu dřinu, co je třeba podstoupit, chtěl byste, aby vaše děti veslovaly?

Chci, aby něco dělaly. Malej začal chodit na pohybová cvičení, jsem rád, že získá základy. A malá přišla, že by chtěla na karate, tak nevím… Mám doma trenažer, občas na něm špunti jezdí, je sranda je pozorovat. Stejně asi v lodi někdy skončí, do loděnice u nás v Brandýse chodíme často, vídají tátu v televizi…

Jako předseda oddílu v Brandýse byste určitě nové členy uvítal…

Přesně tak, budou příspěvky… (směje se) Nevím, jestli budou veslovat vrcholově, ale určitě se k tomu nějak dostanou.

Nová krev by veslování pomohla, za úspěchy vás a Mirky Topinkové Knapkové je výsledková díra. Netrumfují veslaře kanoisté se silnou nastupující generací?

To je hodně diskutované i ožehavé téma. Sporty jezdí takovou horskou dráhu, teď jdou kanoisti strmě nahoru, hvězd i úspěchů mají hodně. Veslování je na kopci, jede dlouho nahoře a pak pojede rychle dolů. Jestli Mirka po olympiádě skončí, budu sám, a když skončím já, nebude ve špičce skoro nikdo. Jako předseda oddílu chodím na valné hromady a neslyším nějaké hodnocení práce s mládeží. Pořád se řeší kanál v Račicích, a že Synek, Knapková měli medaile. Je hezké, že i díky naším úspěchům má veslování nějaké peníze, ale ty nezaručí výsledky. Chtělo by to změnit celý systém mládežnického veslování.

Vás by lákalo se na tom funkcionářsky podílet?

Nějaké změny mě napadají, neříkám, že by vedly k lepšímu, muselo by se to zkusit. Ale oddíly chtějí peníze, a když je dostávají, je jim jedno, jak to funguje. Je nezajímá, kdo přiveze medaile, ale jestli budou mít peníze na lodi a dopravu na závody…

Ondřej Synek
Narozen: 13. října 1982 v Brandýse nad Labem
Disciplína: skif
Trenér: Milan Doleček
Klub: Dukla Praha
Úspěchy: Mistr světa z Karapira 2010, Čchungdžu 2013, Amsterdamu 2014 a Aiguebelette 2015, vicemistr světa z Mnichova 2007 a Bledu 2009, bronzový medailista z mistrovství světa v Miláně 2003 (na dvojskifu), v Gifu 2005 a Etonu 2006, stříbrný na olympiádě v Pekingu 2008 a v Londýně 2012, mistr Evropy z Poznaně 2007, Montemor-o-Velha 2010, Sevilly 2013 a Bělehradu 2014, bronzový z mistrovství Evropy v Brandenburgu 2016. Devětkrát vyhrál celkové hodnocení Světového poháru (2003 na dvojskifu a 2005, 2007–08 a 2010–14 na skifu), nejlepší veslař světa 2011
Stav: ženatý, manželka Pavla, dcera Alice (5 let), syn Matyáš (3 roky)
Vzdělání: vyučený zlatník, bakalář z VŠTVS Palestra
Záliby: rodina, stará auta (zejména Mustangy), motorky, cyklistika, lední hokej, hudba, filmy
Michal Osoba, Právo

Zrušit


Časová osa: Vodní sporty

Filtr článků - Vodní sporty