Zdravé děti, zabezpečená rodina... Priority se mění, ale Synkův zlatý sen zůstává

Blíž ke zlatu jsem měl v Pekingu, asi 150 metrů před cílem jsem byl vedle Olafa Tufteho, pak mi zase ujel a dostal jsem osm desetin, což není velký rozdíl. Tam mě to mrzelo malinko víc, protože jsem věděl, že jsem na vítězství měl, ale asi chyběly zkušenosti. Možná kdybych měl jet ten samý závod se zkušenostmi, které mám teď, pojal bych ho jinak, ale na to se nikdo neptá. A v Londýně musím uznat, že Drysdale byl mnohem lepší než já. Převálcoval mě už za kilometrem a nebylo v mých silách s tím něco udělat. Taky mě to mrzelo, ale věděl jsem, že to nebyl můj den, tak jsem byl smířený.

To ne. Pro mě jsou důležité nejen ty medaile, ale i zážitky, které jsem si odnesl. Dělám sport na vrcholové úrovni šestnáct let, což je dost dlouho, a nevím, jak dlouho ještě vydržím. Dosáhnul jsem toho hodně a i ta dvě olympijská stříbra se počítají. A pořád se k tomu musí přistupovat tak, že je to sport. Kdyby člověk chtěl celý život pokaždé jen vyhrávat a pak nikdy nevyhrál, je to na psychiatra. Nebo na flašku alkoholu… (úsměv)

Cítím se dobře, ale nikde není psáno, že musí vyhrát někdo v tomhle věku. Olympiáda je specifický závod, všichni jsou strašně nervózní. To bylo vidět v Pekingu, kde Drysdale vedl, vypadalo to, že vyhraje a nakonec byl s odřenýma ušima třetí…

Je dobré vědět, co člověk chce. Třeba vloni, kdybych neměl medaili z mistrovství světa a stejně se kvalifikoval na olympiádu, bralo by se to jako neúspěch. Když vím, že celý rok trénuju naplno, chci dosáhnout na co nejlepší výsledek. To je moje motivace.

To nevím. Podle mě, když člověk nikdy žádnou medaili nezíská a přesto má motivaci, tak ho to baví. Nejhorší by bylo, kdyby člověk jednou vyhrál a pak jezdil desátý. Na to už bych asi neměl psychicky.

Neměl jsem takové myšlenky. Pořád jsem byl ve finále, v kontaktu s ostatními, věděl jsem, že jsem měl natrénováno, akorát jsem byl v únoru na operaci a měl výpadek.

Nemyslím, že bylo potřeba říkat, že se mi nedaří kvůli operaci. Buď je člověk první, nebo třeba poslední, ale hodnotí se stejně výsledek.

Přemýšlel jsem nad tím. Ještě vloni jsem si říkal, že po olympiádě asi nebudu chtít veslovat. A čím víc se to blíží, říkám si, že bych pokračovat chtěl. Jestli až do Tokia? Když se mi to letos povede, budu mít motivaci obhajovat, když ne, budu chtít zkusit vydržet ještě na jeden pokus. Je těžké, když šestnáct let děláte něco, co máte rád, a pak máte najednou ze dne na den skončit. Čím víc se to blíží, tím víc se toho začínám bát.

To bych musel nastoupit hned po olympiádě. A já chci sportovat, protože už se k tomu nebudu moct nikdy vrátit. Ale může se stát cokoliv. Někde zlomím veslo, dojedu poslední, budu frustrovanej a skončím…

Vůbec. Moje motivace je vyhrát olympiádu a přání zdraví pro rodinu. Je zajímavé, jak se každé čtyři roky mění priority. Ve 22 letech byla snem medaile, na další olympiádě už jsem chtěl zlato. V Londýně byla priorita, aby byly děti zdravé a já dokázal zabezpečit rodinu. Teď mi bude 34, děti pomalu půjdou do školy. Zlato je pořád cíl, ale převládá něco jiného.

Samozřejmě se mi nechce trénovat skoro každý den. (úsměv) Ale vždycky si říkám, že když se zeptá Drysdale, co jsem například 2. července v 10 hodin, tak abych mohl říct, že jsem jel trénink, který třeba rozhodl, že jsem ho porazil. Tohle funguje.

Chci, aby něco dělaly. Malej začal chodit na pohybová cvičení, jsem rád, že získá základy. A malá přišla, že by chtěla na karate, tak nevím… Mám doma trenažer, občas na něm špunti jezdí, je sranda je pozorovat. Stejně asi v lodi někdy skončí, do loděnice u nás v Brandýse chodíme často, vídají tátu v televizi…

Přesně tak, budou příspěvky… (směje se) Nevím, jestli budou veslovat vrcholově, ale určitě se k tomu nějak dostanou.

To je hodně diskutované i ožehavé téma. Sporty jezdí takovou horskou dráhu, teď jdou kanoisti strmě nahoru, hvězd i úspěchů mají hodně. Veslování je na kopci, jede dlouho nahoře a pak pojede rychle dolů. Jestli Mirka po olympiádě skončí, budu sám, a když skončím já, nebude ve špičce skoro nikdo. Jako předseda oddílu chodím na valné hromady a neslyším nějaké hodnocení práce s mládeží. Pořád se řeší kanál v Račicích, a že Synek, Knapková měli medaile. Je hezké, že i díky naším úspěchům má veslování nějaké peníze, ale ty nezaručí výsledky. Chtělo by to změnit celý systém mládežnického veslování.

Nějaké změny mě napadají, neříkám, že by vedly k lepšímu, muselo by se to zkusit. Ale oddíly chtějí peníze, a když je dostávají, je jim jedno, jak to funguje. Je nezajímá, kdo přiveze medaile, ale jestli budou mít peníze na lodi a dopravu na závody…