Hlavní obsah

Olympijská naděje Šlesingr: Ani Björndalen není vždycky stoprocentní

PRAHA

Přesně za 32 dní se rozhoří ve Vancouveru oheň XXI. zimních olympijských her. A v pondělí pokračuje desetidílný seriál deníku Právo a serveru Sport.cz, v němž se každý týden představí jedna z českých medailových nadějí. V šestém dílu přinášíme obsáhlý rozhovor a portrét biatlonisty Michala Šlesingra.

Článek

Do Vancouveru se spolu s Veronikou Vítkovou vydáte s předstihem jako první z českých biatlonistů. Už teď směřují vaše myšlenky hlavně k olympiádě?

Myslel jsem na hry dost často, ale především z důvodu čilé emailové komunikace s Vancouverem. Kvůli delší aklimatizaci odjíždíme dřív a já jsem zařizoval ubytování a řadu dalších věcí.

Takže na vás tíha olympijského účinkování zatím nepadá?

Samozřejmě že je cítit zájem sponzorů, médií i diváků. Jsou to ale jen další závody. Nedělám si z toho hlavu, olympijských vítězů si považuji jako vítězů jiných velkých podniků. Já osobně mám za vyšší metu triumf ve Světovém poháru, který vypovídá o kvalitě sportovce během celé sezóny. Hry beru jako zejména mediální záležitost, duch olympismu trochu ztrácí dech. Je to vyloženě ždímačka na peníze, cirkus. Je ale pravda, že olympijské vítězství vydrží déle než třeba titul mistra světa.

Na rozdíl od řady jiných českých sportovců jste měl příležitost závodit v olympijském areálu ve Whistleru. Jaký ve vás generálka zanechala dojem?

Líbí se mi, že středisko slibuje skutečné zimní podmínky. Je to opravdové lyžování, závodění na rádoby sněhu moc rád nemám. Tratě byly pěkné, podobné italské Anterselvě (středisko, kde Šlesingr získal stříbro a bronz na MS 2007 – pozn. red.). Žádné střechy na lezení po čtyřech, spíš táhlejší kopce. To by mi mohlo vyhovovat. Snadná ale asi nebude střelnice. Je orientovaná tak, že v době závodů slunce svítilo přímo proti nám. To nebylo příjemné.

Biatlon kombinuje dvě zcela odlišné disciplíny a pro mnoho diváků může být skloubení běhu a střelby těžko pochopitelné. Jaký je váš recept na jejich zvládnutí?

Základem je sebedůvěra. Kdo si věří, může na střelnici přijet zadýchanější, jinak musí dopředu zvolnit, aby byl schopen něco trefit. Fyzický stav má na střelbu klíčový vliv, což se projevuje zejména u delších závodů.

Při jaké tepové frekvenci berete pušku do ruky?

Mohu střílet třeba na 165 tepech za minutu. Biatlonisté se ale umějí poměrně rychle uklidnit, takže z maximální frekvence 185 se za tři čtvrtě minuty mohu dostat na 120. Při závodu se to tolik nesníží, ale jde to na hranici, kdy jsem schopen přijet na položku a nemít, jak se říká, jazyk na vestě.

Zlobí trenéry, adrenalin si ale neodepře
Blázen, zakroutí hlavou jedni. Borec, vydechnou druzí. Mimosportovní aktivity biatlonisty Michala Šlesingra nejsou pro slabší povahy. Jízda v kajaku na divoké vodě, lezení po skalách, potápění, parašutismus. To jsou sporty, na které šestadvacetiletý závodník myslí, kudy chodí.
V poslední době má pak nad ostatním navrch skákání s padákem. Přesněji řečeno tzv. wingsuit flying, který díky speciální kombinéze umožňuje pohyb vpřed. „Z letadla skáčete jako poslední, dopředu naberete rychlost 150 km/h a vidíte, jak vám to dole pěkně běží. Jak jsem to poprvé zkusil, už těžko budu jen tak padat k zemi,“ vypráví nadšeně milovník zrychleného tepu, který již k parašutismu přivedl přítelkyni Petru a nejraději by snad do popruhů navlekl i svého ročního výmarského ohaře Kima. Kdo však nesdílí Šlesingrovu zálibu v adrenalinu, jsou trenéři a manažerské zázemí. „Na toto téma jsme nenašli společnou řeč, tak jsem prozatím rezignoval. Trénuji ho od patnácti a až do juniorů jsem spoustu věcí řešil direktivně. S dospělým už takto jednat nelze a on sám musí vědět, co chce a může,“ podotýká kouč Šlesingrovy skupiny Vlastimil Vávra.
Český reprezentant má dokonce v kontraktu pokutu za případné zranění při sportu mimo biatlon. „Uhádal jsem to na sto tisíc, to je dost vysoká částka. Ale nejsem blázen a myslím, že mám střízlivý přístup a dokážu si říct, na co mám a na co ne. Nejsem bez mozku, také mívám strach. Odepřít si to ale nedokážu.“

V průběhu přípravy jste se potýkal se zdravotními potížemi, ale čtvrté místo na prosincovém Světovém poháru v Pokljuce ukázalo, že vaši výkonnost nepoznamenaly. Je tomu tak?

Mám docela dobrý pocit, ty patálie neměly na výkonnost velký dopad. Začal jsem se rozjíždět lépe než třeba v minulé sezóně. V biatlonu se to ale mění start od startu. Právě při dalším závodě v Pokljuce se to hned potvrdilo. Tehdy jsem na druhé položce netrefil čtyři terče a od té doby jsem jel jen z povinnosti a myšlenkami byl někde jinde.

Ale střelbě jste v létě hodně věnoval…

Doma jsem se dostal do dobré střelecké fazóny, padalo to tam a pálil jsem rychle. Závod je ale o něčem jiném a bohužel se mi do něj to tréninkové rozpoložení nepodařilo zcela přenést. U sprintů je potřeba střílet hodně rychle a tam se trochu nenacházím.

Změna materiálu pažby nepomohla?

Puška je o něco méně stabilnější, ale na zádech se zase díky menší hmotnosti nese lépe. Všechno je to v hlavě. Musíte umět přepínat v režimech trať– střelnice. To je na biatlonu to nejtěžší a lze to zvládnout jen díky zkušenostem. Já se snažím koncentrovat maximálně na jednu věc, většinou na spouštění. A tolik už nehledím na to, jak dýchám a dojíždím na položku. Všichni trenéři říkají, soustřeď se jen na sebe! Ne na soupeře, na výsledek, na diváky. Ale nejde to tak jednoduše. Kdo dokáže být úplně hluchý vůči okolí?

Co povíte na Nora Oleho Einara Björndalena, jenž vládne světovému biatlonu?

Ani on není vždycky stoprocentní. Při svých úspěších už je ale někde jinde a vše vnímá jinak.

Ale třeba na mistrovství světa v Anterselvě jste právě Björndalena dokázal prohnat…

To byl ten okamžik, kdy se všechno sejde a dají se dělat neuvěřitelné věci. Jaká je to alchymie, ukázal hned následující šampionát, kdy už se to nesešlo.

Může pomoci psycholog?

Psychologa nevyužíváme. Zkoušeli jsme to, ale ustoupili jsme od toho, výsledky nebyly výrazně lepší. Zkusil jsem i psychowalkmana, ale také to nebylo k užitku. Lehčí to mají flegmatici, kterým je jedno, jestli se na ně někdo dívá, nebo ne. Já takový nejsem, asi moc přemýšlím.

Pomyslel jste na to, že se zatím žádnému českému biatlonistovi nepodařilo přivézt olympijskou medaili?

Já do historie moc nekoukám. Cítím, že lidé něco očekávají, ale snažím se to přecházet. Jakmile se začnete něčím takovým svazovat, tak je to špatné. Nováčci, od nichž nikdo nic nečeká, to mají jednodušší.

OČIMA TRENÉRA VLASTIMILA VÁVRY
„Michal patří mezi velmi houževnaté sportovce, nemá rád stereotyp a monotónnost v tréninku, čímž má svým způsobem výhodu, že se pak o to více dokáže maximálně koncentrovat a zaměřit na výkon. Má rád kontaktní závody, velmi rád rozjíždí štafetu. Pokud se mu střelecky i běžecky daří, začne si věřit a dokáže podávat velmi dobré výkony.
Nemyslím, že by se nějak zásadně změnil od své olympijské premiéry v Turíně, v každém případě biatlonově zraje. To by mu mohlo pomoci zbavit se přílišné nervozity ze samotných her.
Určité obavy mám z jeho střelby, při níž se ještě občas potýká s technikou spouštění. Před odjezdem na první sníh vyměnil pažbu a možná je to ještě krátká doba na zautomatizování potřebných návyků. Velkým handicapem také zůstává rychlost střelby. Přestože jsme se na ni v letní přípravě zaměřili, nedokáže ji zatím stoprocentně předvést v závodě. K určitému posunu proti loňsku došlo, na světovou špičku to však zatím nestačí.
Michal se ale na problémy soustředí a dobře reaguje. Věřím, že se to vše včas srovná, přestože sezóna zatím nevyvíjí úplně podle jeho a ani mých představ. Kvůli dvěma výpadkům v přípravě jsme proto vsadili vše na jednu kartu a do dějiště her odlétáme o týden dříve než ostatní.“

Reklama

 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 

Nejnovější články

NačítámNačíst další články