Rubriky:

Vancouver 2010

Neumannová: V cíli ke mně přišlo štěstí dvakrát

27. února 2006 08:50 - TURÍN

Na turínském Plazza Castello zní pozdním pátečním večerem česká hymna. Na nejvyšším stupínku stojí modrooká blondýnka a slzy, stékající jí po tváři se mísí s dešťovou vodou. Kateřině Neumannové prší štěstí.

Podívá se na velikou zlatou medaili, zamává fanouškům a hodí jim květinu. Z nejvyššího stupínku jako by se jí nechtělo. Vždyť na tu chvíli čekala čtrnáct let a šest olympiád.

"Tekly mi slzy a nestydím se za ně. Jen jsem se snažila, abych se úplně nerozbrečela a vypadala důstojně, jak se na olympijskou vítězku sluší. Ale pocit tam nahoře, když hrají hymnu, se nedá popsat. Ten je úžasný," dojetím ji malinko selže hlas.

Dekorování stojí za to

Dekorování trvá jen pár minut, ale stojí za to. Jenže cesta sem je strašlivě dlouhá a bolavá. Kolikrát ji zradilo zdraví, kolikrát chyběl ke splnění zlatého snu jen kousíček. Ostatně i při úvodním skiatlonu v Pragelatu. Až v pátek se naplnil. Stříbrná medaile z druhého soutěžního dne dvacátých zimních olympijských her dostala zlatou sestřičku.

"Mám pět medailí ze tří olympiád a z každé jsou jiné. Stříbro a bronz z Nagana, to jsou umělecké výtvory. Dvě stříbra ze Salt Lake City zase zvláštní vločky. Tohle cédéčko je hodně netradiční, těžší, ale krásné," nemůže se vynadívat na zlatou medaili absolutně nejúspěšnější lyžařka české historie. Jemně ji otře a s pohledem na deštivou oblohu jen dodá: "Kdyby padal sníh, bylo by to při zimní olympiádě poetičtější, ale ani déšť nevadí."

Z náměstí odjíždí rovnou do Czech Pointu, oázy českých fanoušků v Turíně, kde se čepuje Pilsner Urquell. Přijímá gratulaci od premiéra Jiřího Paroubka a přebírá druhou zlatou medaili od Českého olympijského výboru. Má číslo šest, což je symbolika. Přesně tolik cenných kovů získala na olympiádách.

Pak si narozdíl od ceremoniálu českou hymnu i zazpívá. A nejen s velkým sborem hostů a partnerů ČOV, ale i se sólistou opery Národního divadla Vratislavem Křížem, který vždy na Letné svým hlubokým hlasem zahajuje bitvy české fotbalové reprezentace.

Krásná vzpomínka

V myšlenkách se však Kateřina Neumannová pořád vrací k pátečnímu zlatému závodu. "Pořád nevím, kde se to ve mně vzalo. Finiš není moje silná stránka. Už jsem se pomalu smiřovala s bronzem, když jsem si všimla, že mi Čepalovová s Kowalczykovou neutíkají. Tak jsem to zkusila. Bolely mě nohy, když jsem se pak otočila, vypadla jsem ze stopy. V tu chvíli jsme si ale uvědomila, že to je naposledy. Bylo to o morálce," tvrdí..

Dobře si pamatuje, i co se dělo po dojezdu. "V cíli ke mně přišlo štěstí dvakrát. Když jsem viděla toho mého panďuláka, jak tam poskakuje v cíli, divila jsem se, že jí tam vůbec pustili," směje se ještě teď vzpomínce na první gratulantku, kterou byla dcerka Lucinka, a pokračuje: "Dokonce mi blesklo hlavou, aby z toho nebyl problém. Do toho prostoru normálně nikdo nesmí. Ale potom jsem měla hroznou radost, protože obejmout nejbližšího človíčka zrovna v takovou chvíli, to se skloubilo to nejhezčí, co mohlo. Moje dcera je to nejhezčí, co se mi v životě povedlo, a zlatá olympijská medaile to nejhezčí ve sportovním životě. Pro takové krátké chvíle v cíli člověk ten sport dělá."

Tolik sportovního štěstí v životě neměla

Podle olympijské vítězky Lucka vnímá, že maminka běhá na lyžích, ale nerozlišuje, jestli to je závod na Šumavě nebo olympiáda. "Povídala jsem jí, že mamka vyhrála olympiádu. Ona na to nic neříkala," vrací se ke chvílím nepopsatelného štěstí. Závod už viděla znovu v televizi: "Opakovali to několikrát. Už se mi zdá, že je přeneumannováno." Páteční finiš jí připomněl souboj s Beckie Scottovou v Salt Lake City, za který dostala nakonec stříbro. Tam ji také hnala síla ve chvíli, kdy myslela, že už žádnou nemá.

"Nejhorší byly večery před prvními dvěma závody, ke konci už jsem byla daleko klidnější. Ale je pravda, že při olympijském závodě se vydám ještě mnohem víc než při Svěťáku. Vyhrát každý závod je super, ale tady ze sebe každý dostane všechno. Teda já aspoň ano. Možná kdybych získala zlato už v Naganu, měla bych to třeba trošku jednodušší, ale já jsem prostě člověk, který si to musí odpracovat. Zase tolik sportovního štěstí jsem v životě neměla. Možná mě to ale zase do budoucna posílilo," zamýšlí se nahlas.

Červíček, že nezíská olympijské zlato, v ní přeci jenom hlodal. "Byla jsem s tím tak napůl smířená, ale nestresovala jsem tím, že před olympiádou mám tři šance, po skiatlonu dvě a před třicítkou už jen poslední. Brala jsem to jako olympijský závod, v němž chci být co nejlepší, a určitě jsem se nenervovala tím, že je to poslední šance," vykládá.

Docela všední ráno

Do Pragelata dorazila z Czech Pointu hodně po půlnoci. "Sobotní ráno bylo docela obyčejné, spíš horší. Bylo mi hodně špatně. Myslela jsem, že jsme to v pátek zažehnali, ale asi tam něco opravdu bylo. V sobotu se nemoc vrátila v plné síle. Dostala jsem na tři dny antibiotika," posteskne si a říká: "Takže z plánovaného výletu na sjezdovky nebylo nic. Pak jsem musela dopoledne ještě do Sestriere na dopingovou kontrolu. Odpoledne jsem vyčerpaná usnula u krbu a televize," popíše svůj den.

Myslí už i na blízkou budoucnost. "V úterý zase začnu trénovat. Čekají mě ještě dva závody Světového poháru. To zvládnu, mám už s těmi nemocemi dost zkušeností," říká a v náručí drží svůj největší poklad, dvouapůlletou dceru Lucii, která svou veškerou pozornost věnuje lízátku. "Ona je miluje. Už abychom byli doma. Tady ji pořád všichni rozmazlují různými pamlsky. Hlavně náš kamarád Gigi," ukazuje na smějícího se Itala.

Na zakončení s vlajkou

Je sobota večer a velká místnost pizzerie Al Mulino v Pragelatu patří především jí. Před tím tady dvě zlaté slavila Estonka Kristina Šmigunová, málem Katčin zlý sen turínské olympiády. Ve dveřích visí česká vlajka. Manažer Josef Jindra pozval na oslavu přátele a všechny dobré lidi, kteří Kateřině pomáhají a fandí. Na chvilku dorazil i Martin Koukal, kterého v neděli ráno čekala závěrečná padesátka. Pizzerií zní sborové: "Jedna, dva, tři, čtyři, pět, porazíme celý svět!"

Na stěně je připevněn veliký plakát s gratulací od personálu, na stole kromě italských dobrot leží dva dorty v podobě velikých medailí, zlaté a stříbrné od kuchařů z Českého olympijského domu v Brianconu. "Už za stříbro mi dali dort v podobě olympijských kruhů se stříbrnou medailí. Byl báječný. I tyhle budou určitě skvělé," těší se na sladký dárek.

A ještě jedna role je pro ni připravena. V sobotu sice nejela do Turína, kde hrál český tým s Rusy o bronz, ale hokejistům držela palce aspoň na dálku a do Turína vyrazila v neděli. Nabídka nést českou vlajku při slavnostním zakončení se neodmítá. "To je pro mne veliká pocta. Přála jsem si být vlajkonoškou i při zahájení, což mi sice nabízeli i tady, ale nešlo to. Brzy mě čekal závod. Tak si to užiju teď," říká ještě na sobotní večerní oslavě.

Ta se dostává do obrátek, ale Kateřina s Lucií záhy odcházejí. "Není mi dobře a také musím balit. V neděli odveze auto všechny věci, my letíme do Prahy v pondělí. Až doma na Šumavě si pak všechno vychutnám. Uděláme oslavu pro nejbližší a pořádně si to užiju hlavně na Zadově i v rodném Písku," říká s tím, že má z oslav v Česku trochu obavu, protože sezóna ještě neskončila. Zároveň nechce zklamat nikoho z lidí, jejichž podporu vždycky cítí. Největšími fanoušky jsou rodiče Zdena a Milan, kteří ji pomáhají také s penziónem, a o osm let starší bratr Radek, zástupce primáře písecké porodnice. Kateřina je z lékařské rodiny, vystudovala gymnázium, ale pak dala přednost sportu.

Kvalitní tým

Udělala moc dobře. Je první Českou, která vyhrála zimní olympiádu. "Jsem ráda, že se nám podařilo vytvořit na české podmínky dobrý tým. Máme švédského servismana, přátele, kteří pomáhají s Luckou, když musím trénovat nebo se soustředit na závod. Standa Frühauf ji zabudoval do týmu, je to oživení," usmívá se na dceru, která ví, že je řeč právě o ní.

Celý tým má dva důležité muže. Trenéra Stanislava Frühaufa, který Kateřinu vede už téměř šestnáct let, a manažera Josefa Jindru, jenž se už sedmým rokem stará, aby vše fungovalo, jak má, včetně finančního zázemí.

Na Pragelato bude Kateřina vždycky ráda vzpomínat, ale ji to už táhne domů. Šumavu miluje, má tam i svůj penzión na Zadově. "V něm jednou budou moje medaile vystavené v prosklené vitríně. Mám představu, jak by měla vypadat, ale najít ten čas na realizaci. To bude práce," povzdechne si.

Možná k tomu dojde až po skončení sportovní kariéry. "To nevím, kdy bude. Musím všechno dobře promyslet. Víc už dosáhnout nemohu, ale to neznamená, že bych už neměla motivaci. Uvidíme na jaře, v dubnu. Pak budu uvažovat třeba i o druhém dítěti. Ale na další olympiádu už nepojedu. Leda jako divačka a fanynka," přemítá.

Nezavrhuje ani trenérskou dráhu. "Tak to opravdu nevím, určitě neskočím rovnou z role závodnice do role trenérky, ale neříkám, že nikdy," soudí. Kdyby jí prý nabídli členství v MOV za sportovce, nebránila by se: "Ale nebudu se cpát na místo Honzy Železného. On nás reprezentuje výborně."

Karel Felt, Sport.cz, Právo

Zrušit


Časová osa: Vancouver 2010

Filtr článků - Vancouver 2010


Podsekce:

                 

Načítám data
Vyčkejte prosím, načítám data..