Hlavní obsah

Po vzájemných porážkách se nehádáme, tvrdí manželé Sajlerovi

Karel FeltSport.czPrávo

Královna evropských kopců Gabriela Sajlerová, rozená Jermanová (39) a nejrychlejší kuchař Filip Sajler (39) jsou manželi od Silvestra 2009. Vychovávají dcery Sophii (2010) a Stellu (2015). Oba jezdí závody automobilů do vrchu, v nichž sbírají vavříny nejen na českých, ale i evropských kopcích. Oba startují ve skupině N nad 3000 ccm s vozy Mitsubishi Lancer EVO X rodinného týmu Liqui Moly Racing. Navzájem se tudíž i porážejí...

Foto: archiv rodiny Sajlerových

Filip a Gabriela Sajlerovi na dovolené u moře.

Článek
Fotogalerie

Berete vzájemné porážky jako potupu? Muži prohry s ženami obvykle těžce nesou...

Filip: Jako potupu rozhodně ne. Vždycky chci být nejrychlejší, takže se hůř smiřuji s porážkami a není podstatné, jestli to je od manželky nebo jiného závodníka. Příčinu, proč jsem nevyhrál, hledám především u sebe. Může vás zradit technika, ale pokud funguje, jak má, vždycky si závod prohrajete sám. Třeba v Dobšiné jsem skončil druhý za Gábinou, takže jsme dosáhli rodinného double, to se také počítá (úsměv). Vyhrát závod mistrovství Evropy, klobouk dolů. Manželce se to povedlo poprvé po čtrnácti letech závodění. Její otec Martin Jerman, který závodí skoro dvacet let, to dokázal dvakrát. Závod do vrchu je jako sprint na sto metrů, rozhodují kolikrát setiny sekundy. Jedno špatné zařazení a je konec. Když se mne někdo zeptá, jak se cítím, když mě porazila manželka, říkám, že s tím nemám problém, ale ať se zeptají těch patnácti chlapů, kteří zůstali za námi třeba o pět vteřin i víc.

Gabriela: Po závodech a vzájemných porážkách se nehádáme, ani nemáme tichou domácnost. Bereme to sportovně, na trati jsme zkrátka soupeři. Po závodě vždycky přemýšlíte, proč jste nevyhrál, kde jste udělal chybu. Nejtěžší je prohru v prvních chvílích skousnout. Jsme manželé, u nás to je o to zvláštnější... Navzájem si přejeme, vyměňujeme si informace. Nezávidíme si. Ostatní chlapi nesou mnohem hůř, že je porazila žena. Když jsem začínala, poklepávali mi po ramenou, jakmile jsem je začala porážet, jejich sympatie ochladly.

Seznámili jste se na závodech nebo jinde a byla to láska na první pohled?

Gabriela: Seznámili jsme se jako studenti vysoké hotelové školy. Láska na první pohled to ale nebyla. Byly tam nějaké sympatie, které postupně v lásku přerostly.

Filip: U mne to byla láska na první pohled.

Gabriela pochází ze závodnické rodiny Jermanů. Její tatínek Martin je sedminásobným mistrem republiky na okruzích i v kopcích a vicemistrem Evropy, přivedla vás k závodění právě ona?

Filip: V době, kdy jsme se seznámili, ještě nezávodila, začala až později, kdy už byl táta úspěšný. Měl jsem vždycky vztah k rychlým autům. Není to o tom, že chcete, ale jestli na to máte zpočátku především finančně. Nejdéle z nás závodí Martin, společně jsme před sedmi roky založili rodinný tým, sehnali sponzory, kterým jsme vděční. Dali jsme do toho i hodně vlastních peněz, jednu sezónu jsme se s Gábinou střídali v jednom autě. Tým nese název Liqui Moly Racing podle hlavního partnera, producenta a prodejce motorových olejů. Občas do něj vezmeme někoho dalšího, komu pronajmeme závodní auto.

Filipe, vy máte spoustu mezinárodních ocenění z kuchařských soutěží, včetně olympijské medaile, ale jaký je váš největší úspěch z kopců?

Filip: Určitě letošní vítězství na Ecce Homo ve skupině N. Vyhrát tenhle závod, který se jezdí už 127 let, to je velice prestižní záležitost a sen nejen pro české jezdce, ale i zahraniční. Vždyť tady závodily největší české legendy, včetně Elišky Junkové, Otakara Krámského a dalších. Je to jako vyhrát formuli 1 v Monaku, pro vrchaře skutečně nejprestižnější závod.

Gabrielo, vy závodíte čtrnáct let, jste královnou evropských vrchů, jako první žena v historii jste vyhrála závod mistrovství Evropy. Čtyřikrát jste získala Cenu Elišky Junkové pro nejlepší českou závodnici a pětkrát Dámský pohár v rámci evropského šampionátu. Kterého výsledku si vy ceníte nejvíc?

Gabriela: Červencového vítězství na závodě mistrovství Evropy na Dobšinském kopci. Už jsem ani nevěřila, že se mi to někdy povede. Párkrát jsem dojela druhá nebo třetí, ale vyhrát v tak silné konkurenci, ještě jako žena... Byla jsem úplně první, které se to v rámci Evropy povedlo. To je bomba. Věřím, že pár velkých závodů ještě dokážu vyhrát.

I zkušení závodníci vyjedou při tréninku kopec třeba padesátkrát, jak je to u vás?

Gabriela: Některé kopce, jako třeba Ecce Homo známe velmi dobře. Dalo by se říct, že bychom ho vyjeli poslepu. Ty nové, které neznáme, trénujeme mnohokrát. Třeba v italském Rieti, kde trať měří osmnáct kilometrů, jsem si ji projela i prošla, učila jsem se ji několik dní. Na takových tratích není padesát výjezdů nic mimořádného, je jich třeba i víc.

Filip: I zkušení borci, kteří třeba jedou týž kopec podvacáté, poctivě trénují, oživují si detaily, hledají a nacházejí nové varianty, aby byli rychlejší než minule. Třeba kopec v Náměšti má jen tři kilometry, je to pár zatáček, ale projedu si ho i patnáctkrát, abych měl jistotu a umazával ty setinky sekundy, o nichž jsem mluvil. Reagujete také na změny trati, její povrch. Kolikrát musíte naučené věci změnit, protože tam jedete s jiným autem než před tím.

Gabrielo, vy jste v roce 2012 těžce havarovala ve švýcarském Les Rangiers. Pět zlomených obratlů, tři žebra. Bojovala jste o život. Bylo těžké se vrátit k závodění?

Gabriela: Hrozně těžké... Brzy po té nehodě, kdy u mne byli jako první táta s Filipem, my už v basilejské nemocnici řekli, že se závoděním končíme. Něco takového znovu nechtěli zažít. Řekla jsem, že není důvod, aby oni dva končili. Sama jsem po čase, kdy jsem byla několik měsíců v krunýři, znovu zatoužila po návratu. Když jsem je přesvědčila a sedla poprvé při testech za volant, ten okamžik havárie se vrátil do hlavy. Ale rozjezdila jsem to (úsměv).

Filip: Riziko k závodění patří, havárie se stávají, ale když to potká vašeho nejbližšího člověka, je to mnohem tvrdší psychická rána. Jestliže na kopci závodí rodinný tým, a to jsme pět let spolu všichni tři bojovali v jedné kategorii, jste sice soupeři, ale pořád jedna rodina. Všechno prožíváme spolu. Nedokážete myslet jen na sebe. Gábině jsem závodění nezakazoval ani nerozmlouval, jen jsem jí říkal, že takhle to nechci, že musí změnit přístup k závodění. Gábina hodně zapracovala na psychice. Nejenže se dokázala vrátit, ale je ještě rychlejší. Smekám před ní. Vyhrává i proto, že je pořád schopná dát do závodění víc rizika než já nebo jiní. Třeba Dobšiná, kde vyhrála, je extrémně rychlá, průměrná rychlost se tam v naší kategorii pohybuje přes 133 kilometrů v hodině.

Když sednete do auta a chcete s ním vyhrávat, musíte mu absolutně věřit. Kdo vám připravuje vaše dvě Mitsubishi Lancer EVO X a Martinovo Lamborghini Gallardo?

Filip: Přesně tak, je to hodně o důvěře v auto a lidi, kteří ho připravují a my máme opravdu fantastický tým, technicky i lidsky. Moc si kluků vážíme. Jeho největšími oporami jsou šéfmechanik Martin Bartůněk, motorář David Mach, který má přezdívku Káně, Lukáš Cieszko, ladič nastavení elektroniky a specialista na nastavení a podvozek Jan Kubíček. Příprava auta od jeho stavění, ladění přes testování je stojí tisíce hodin. Sám závod už je vlastně ona pověstná třešinka na dortu. Důkazem jejich vynikající práce jsou naše výborné letošní výsledky.

Mluvíte vy do závodění Gabriele, nebo ona vám do vaření?

Gabriela: Do závodění Filipovi nemluvím. Zato on mně do vaření ano. Občas přijde s nějakým zlepšovákem. Nejvíc mě rozčílil, když jsem podle maminčina receptu dělala zednický salát. Přišel, ochutnal ho, nalil mi do toho láhev láku od okurek a totálně mi ho zkazil. Řekl, že tak to má být, ale pro mne to bylo nepoživatelné (smích). Tím nesnižuji jeho kuchařské umění, bylo to poprvé a naposledy, co jsem byla nespokojená, protože vaří výborně. Když mi poradí, má to hlavu a patu.

Filip: Chtěl jsem ten salát vylepšit. Když začínáte něco dělat, ať vaření nebo závodění, a máte možnost spolupracovat s někým, kdo to umí, pokud jste vnímavý, získáte cenné zkušenosti velice rychle. Já jsem se učil vařit od skvělých lidí. U závodění to je stejné. Učil jsem se od zkušených závodníků, na samém začátku ve škole Jirky Mičánka, pak především od Martina Jermana a ušetřil si tak spoustu pokusů a omylů. Musíte naslouchat a přemýšlet, jinak se to nenaučíte nikdy. Ale to platí prakticky o každé lidské činnosti.

Jak si dělíte péči o dvě dcery a domácí práce?

Filip: Chodím denně do práce, ale jsem doma víc, než jsem býval. Práci doma se snažíme rozdělit mezi řemeslníky, kteří umí přijít a něco udělat (oba se smějí). Uklidit, umýt, posekat zahradu. Máme rádi pořádek, udržujeme ho, ale nechceme čas trávit domácími pracemi.

Gabriela: Dcerám věnuji nejvíc času, ale také mám svoji práci. Snažíme se volný čas, kterého zase není tak moc, trávit jako rodina. Když jedeme na závody nebo kdykoliv potřebujeme, pomohou babičky a dědečkové, oni vnučky milují.

Reklama