Článek
Světová federace IAAF si právě tuto soutěž zvolila jako jakousi laboratoř pro pokusy s atletikou a tuto volbu lze těžko rozporovat. Kontinentální či dříve Světový pohár je mamutí akcí s velkým rozpočtem (v Ostravě zhruba 275 miliónů korun), ale už ne tak velkou prestiží.
Boj za svůj kontinent (či dokonce v případě Asie a Oceánie za dva) sám o sobě těžko atlety semkne či namotivuje k maximálním výkonům, netřeba skrývat, že hlavní motivací pro účast většiny hvězd byly štědré finanční prémie od IAAF (30 000 dolarů pro vítěze každé disciplíny).
A v termínu, kdy řada atletů už je dlouho po vrcholu sezóny myšlenkami spíše na dovolené, upadají výkony, v domácích podmínkách stačí navštívit třeba mistrovství republiky družstev… A tak pokusy o zatraktivnění mají při Kontinentálním poháru svou logiku, ohlas větší skupiny fanoušků na změny na lokálních závodech neotestujete.
Nesouhlas atletů
Víkendové reakce většiny závodníků? Odmítavé. „To nemělo nic společného s atletikou,“ láteřil v prvních emocích po závodě koulař Tomáš Staněk. I obecně diplomatičtější oštěpař Jakub Vadlejch mezi řečí připustil, že snaha vyřadit týmového kolegu je trochu postavená na hlavu.
Právě úpravy ve vrzích, dálce a trojskoku vzbudily nejvíc kontroverze. Krása atletiky spočívá v její přehlednosti. I nezaujatý divák pozná na první pohled, kdo byl nejlepší – ten, kdo hodil či skočil nejdál. V Ostravě to neplatilo v ženské kouli ani disku, neboť ve čtvrté i páté sérii se začínalo od nuly, navíc z každého kontinentu postupoval jen jeden závodník, takže Vadlejch skončil oficiálně pátý, i když měl druhý nejlepší výkon v soutěži.
Většina závodníků rozporuje už jen samotný model, kdy do posledních pokusů postoupí jen čtyři či dva nejlepší, argumentují tím, že soutěž ztrácí na kvalitě. Jenže při pohledu na vrcholné mítinky, kdy kamery do technických disciplín zamíří jen zřídka a často ze záznamu dlouho po soutěži, by argument větší divácké atraktivity u závěrečného souboje těch nejlepších v přímém přenosu mohl obstát. Jenže měli by to být ti opravdu nejlepší, což testovaný model popíral.
Posun k show
Rozporuplné ohlasy vzbudilo i vyřazování posledních závodníků na tratích 3000 metrů hladkých i s překážkami. Zejména někteří stýplaři asi museli autora myšlenky proklínat, letos nejrychlejší Soufiane El Bakkali z Maroka si při tlačenici, kdy se závodníci snažili nebýt poslední při vyřazování, zvrtl nohu, a musel odstoupit.
Dánka Anna Emilie Möllerová se zase při posledním vyřazování vydala ze všech sil, takže si závěrečné kolo protrpěla a za cílem jí museli pomáhat zdravotníci. Na druhou stranu i z tribun se daly slyšet ohlasy, že tím dlouhé běhy získaly na atraktivitě už během závodu, a ne až ve finiši, kdy se mnohdy rozhoduje.
Samotné počítání bodů s hvězdnými kapitány a žolíky trochu připomínalo někdejší televizní show Hry bez hranic, ale pokud má atletika ambici bavit diváky i mimo spektrum svých ortodoxních fanoušků, proč takové prvky jako oživění na podobné soutěži nezařadit? A v době, kdy se vedou seriózní (!) debaty o zařazení počítačových her do olympijského programu, se i vcelku konzervativní sport jako je atletika musí vyvíjet, aby byl atraktivní pro všechny generace. Jen by přitom neměla přicházet o svoji podstatu.
| Jako sportovní redaktor deníku Právo působí Michal Osoba od roku 2002, specializuje se na atletiku, lyžování, biatlon, kanoistiku, florbal, judo a plážový volejbal. Je spoluautorem knihy 120 let české atletiky. |
