Hlavní obsah

Legenda, kterou přilba hozená divákům v Tokiu málem připravila o olympijské zlato

Zdeněk PavlisSport.cz

Už je to pětapadesát let, co na olympijských hrách v Tokiu šokoval československý dráhový cyklista Jiří Daler sportovní svět. Na velodromu v Hačioži vzdáleném půlhodiny od japonského hlavního města totiž senzačně vyhrál stíhací závod jednotlivců, který měl pod pěti propletenými kruhy premiéru. Několikanásobného mistra světa Nizozemce Groena nechal za sebou, fenomenálního Itala Ursiho či Dána Isakssona rovněž, takže získal pro Československo historicky první zlatou olympijskou medaili v cyklistice. Po pětapadesáti letech byl Jiří Daler uveden při pátečním vyhlašování nejlepšího Sportovce roku do pomyslné síně slávy českého sportu. Kvůli zranění z lyží u toho chyběl, ale již dříve poskytl rozhovor pro Sport.cz.

Sportovní legendou byl vyhlášen olympijský vítěz Jiří Daler. První český cyklista, který jezdil mezi profesionályVideo: Sport.cz

 
Článek

Jak vůbec po více než půl století vzpomínáte na olympijské zlato z Tokia, které bylo hodně překvapivé?

Překvapivé nejen pro mě, ale vlastně pro celý cyklistický svět. Pravdou je, že mé výkony šly nahoru, protože třeba dva roky před cestou do Tokia jsem se dostal na mistrovství světa do čtvrtfinále stíhačky a v olympijském roce se mi podařilo na světovém šampionátu v Paříži získat bronz. Jako úplný ,no name´ dráhař jsem proto do Japonska neodjížděl, ale že z toho bude zlatá medaile, to jsem nečekal.

Hodně složitá byla podle vzpomínání pamětníků už anabáze do Tokia.

Aby ne, když jsme absolvovali letecký přesun s jedenácti mezipřistáními. A třeba v Rangúnu v Barmě jsme zůstali celý den a čekali na další spojení.

Pro dnešní sportovce nepředstavitelné trávit tolik času na cestě...

Mně se to naopak hrozně líbilo. Odpočinek v Barmě, stejně jako dalších deset letišť, které jsme cestou navštívili. A vůbec nám nevadilo, že jsme viděli jen letištní haly.

Ve vaší éře se s dopinkovými kontrolami teprve vlastně začínalo, na cyklisty ale byli už tenkrát dopinkoví komisaři hodně zaměřeni.

Italové byli už tehdy proslulí tím, že jejich trenér Quido Costa byl farmaceutickým mágem, který z nich dělal šampiony. I proto italské družstvo nebydlelo společně s námi ostatními v dislokované olympijské vesnici, ale mělo svůj hotel. Nechtěli, abychom viděli, co s nimi trenér provádí, co do nich píchá a sype.

Přesto za nimi komisaři dorazili, jenže měli smůlu.

Oni byli v cyklistice úplně někde jinde než celý zbytek světa, prezidentem Mezinárodní cyklistické federace byl v té době navíc Ital Rodoni, takže nejspíš i určité vazby mezi italským družstvem a dopinkovými komisaři existovaly. Kdo ví, jak to tehdy bylo.

Ale s konkurencí jste si poradil a historické cyklistické zlato jste při premiéře sprintu na olympiádě získal. Po letech jste tvrdil, že cesta ke zlatu vlastně byla a je jednoduchá.

Ona jednoduchá je. Stačí zvládnout první jízdu na čas, která určí soupeře, a pak už jen zbývá je ve třech dalších jízdách porazit.

Vy jste musel vyřadit v semifinále Dána Isakssona, což nebylo právě jednoduché.

My se znali z Velké ceny Brna, takže jsem věděl, jak strašně rychlý dokáže být. Však také v našem olympijském klání měl už stometrový náskok. Během kola a půl jsem ale ztrátu zlikvidoval a vyřadil ho.

Jiří Daler
Narozen: 8. března 1940
Olympijský vítěz ve stíhacím závodě jednotlivců a OH 1964 v Tokiu
Stříbrný na MS 1966 ve Frankfurtu nad Mohanem, bronzový ve stíhacím závodě na MS 1964 v Paříži a na MS 1967 v Amsterdamu, člen bronzového kvarteta ve stíhacím závodě družstev na MS 1965 v San Sebastianu
Na předolympijských závodech v Mexiku v roce 1967 vytvořil světové rekordy na čtyři a pět kilometrů, doma překonal čtrnáctkrát národní rekord a celkem jedenáctkrát se stal mistrem Československa.

A ve finále na vás čekal Ital Ursi. Asi úleva, že jste nenarazil na fenoména stíhačky Nizozemce Groena, který vypadl v druhém semifinále.

To tedy jo. Vždyť on vyhrával v mé éře každé mistrovství světa. Jenže Ursi jezdil v Japonsku fantasticky, takže šlo o úlevu pouze chvilkovou. Zvláště po karambolu před finále. Betonová dráha byla totiž hrbolatá a nerovná, já se rozjížděl na lehoučkých gumách, spadl jsem a ze dlaně si serval obrovský mozol.

Ke všemu pak přišly trable s přilbou...

Po semifinálové výhře nad Isakssonem jsem byl v takovém transu, že jsem ji serval z hlavy a hodil mezi diváky. Až trenér Puklický mě vrátil zpátky do reality, protože náhradní jsem neměl a přede mnou bylo finále. Japonští fanoušci však byli fantastičtí. Když viděli, že bych nemohl k finále nastoupit, přilbu mi vrátili a já v ní porazil i Ursiho. Po polovině závodu jsem byl na jeho úrovni, takže pak už stačilo jen trochu přišlápnout...

Jak se změnila technika, vybavení a hlavně kola, na kterých jste jezdil vy a na nichž závodí současná generace dráhařů?

Já měl ve své době úžasné kolo. Lehké, udělané ve Favoritu na míru, s bílými galuskami. Problém byl jen v tom, že se podivně kroutilo, zatímco ta dnešní jedou pořád dopředu.

Dnes se za olympijské zlato platí vítězům miliony. Jakou odměnu jste dostal vy za triumf v Tokiu?

Šest tisíc korun jako oficiální odměnu, a ve Fučíkových závodech, kde jsem byl zaměstnaný, navrch ještě plynovou ledničku. Pane, jak já byl tehdy spokojený.

Však jste také tehdy měli statut amatérů.

Ale my opravdu do práce chodili. Já si třeba musel ve Fučíkových závodech odkroutit svých osm hodin a teprve pak jsem mohl na trénink. Jen dvakrát v týdnu mi refundoval klub tři hodiny přípravy. Proto jsem vyrážel na kolo brzy ráno a potom po práci. Nešidil jsem to, trénoval víc, než bylo v té době zvykem. Až v olympijském roce jsme se mohli věnovat cyklistice naplno, protože jsme byli soustředěni v bratislavské Dukle a na trénink měli času dost a dost. Tedy, pokud jsme zrovna nemuseli házet uhlí do kotelny nebo škrábat brambory.

A co vůbec zážitky z Tokia? Co všechno jste během olympiády stihl navštívit a shlédnout?

Prakticky vůbec nic. Bydleli jsme v Hačioži pětatřicet kilometrů od Tokia, kde stál velodrom a olympijská vesnička jen pro nás, takže jsme se jinam ani nedostali. Mělo to ale zase své výhody. Kolo jsme měli po ruce, dráhu také, takže pro přípravu ideální podmínky. Zkusil jsem se sice vydat na kole k posvátné hoře Fudži, ale po čtyřiceti kilometrech jsem cestu vzdal, protože hora byla pořád strašně daleko. A ke všemu jsem zabloudil, takže jsem raději s podobnými vyjížďkami skončil.

Vy jste se ale nespecializoval pouze na sprint na dráze, ale klidně kombinoval velodrom se silnicí. A dokonce s profesionály.

To byla obrovská cyklistická škola. Asi stejná, když jsem přecházel z dorostenecké kategorie mezi muže.

Žádný div, když jste se v pelotonu potkával s takovými velikány, jakým byl kupříkladu legendární Eddy Merckx.

Já se s ním potkal už v Tokiu, protože už jako osmnáctiletý vyhrál mistrovství světa a do Tokia jel jako favorit. V baráku v olympijské vesnici s námi dokonce bydlel na jednom patře. Dodnes vzpomínám, jak mi pod stupni vítězů tleskal, když mě oblékali do duhového trikotu a předávali zlatou medaili.

Jenže za pár let mezi profesionály byl úplně jinde než celý cyklistický svět.

Eddy byl prostě neskutečný. Stačilo, když nastoupil na špici pelotonu, aby ho roztrhal. Museli jsme ho prosit, aby ještě nějakou dobu počkal, protože na něho nikdo neměl. V jeho podání to byl opravdový ,Terezín´, jak se v cyklistické hantýrce takovýmto nástupům říká.

O jednom smutném okamžiku spojeném s Eddy Merckxem se vám nejspíš ani po letech mluvit nechce.

Bylo to hodně smutné. Po závodě Bordeaux - Paříž na nás čekal v Blois závod na dráze za vodiči. Tomu mému upadl nahoře u bariéry pedál a přímo před Eddyho vodiče. Oba spadli, vodič zemřel, Merckx se vážně zranil a nemohl několik týdnů závodit.

Olympijské medaile mívají mnohdy podivuhodné osudy. Co vaše zlatá?

Ta věčně někde putuje. Jeden čas byla vystavena v Praze v Národním technickém muzeu v expozici věnované Favoritu, teď je pro změnu u nás v Brně na Spielbergu v muzeu cyklistiky.

Teď ji bude moci doprovázet i trofej, kterou jste dostal jako legenda českého sportu.

Však si říkám, jestli si podobné ocenění vůbec zasluhuji. Závodil jsem, protože mě cyklistika bavila, leccos jsem vyhrál, zajel světové rekordy na čtyři a pět kilometrů, které jsou dnes samozřejmě směšné, ale vůbec nevím, zda právě já patřím po bok manželů Zátopkových, Věry Čáslavské a dalších sportovních velikánů mezi legendy.

Váš příběh a putování za olympijským zlatem ale přece může inspirovat a motivovat současnou generaci cyklistů. Co vůbec říkáte svým nástupcům?

Občas se objeví solidní záchvěvy v podání Štybara, Kreuzigera či třeba na dráze Bábka, ale chtělo by to stálici, aby naše cyklistika zažívala zase lepší časy.

Reklama

Související témata: