Článek
Byl tenis od začátku osudová volba?
Veškerý volný čas jsem trávil na tenise nebo s klukama za barákem. Měl jsem skvělý dětství, ve kterém jsem zažil všechno. V zimě jsme stříkali vodu, abychom měli led, loupili jsme jablka ze zahrad. Tenis ale převažoval a jsem rád, že to tak dopadlo. Já byl dokonce tak vyčůranej, že abych nemusel chodit brzo z tenisu, dělal jsem úkoly hned po hodině o přestávkách. Žádný blbosti, ale pěkně v lavici a psal jsem.
Vzpomenete si ještě, jaká byla vaše první raketa?
No, jéje. To byla Stomilka s červeným prostředkem. Jsem s ní i na své první tenisové fotce. Nahatej, držím raketu jako naběračku.
Nestýská se vám někdy po těch dětských časech?
Pamatuji dobu, kdy se nás v Přerově scházelo patnáct kluků a mezi sebou jsme se mydlili celý den. Všichni se hnali dopředu. Opravdu velká konkurence. Musím zamáčknout slzu, ale já byl asi v poslední generaci, kdy existovalo takové to selské nadšení rodičů pro hru. Naši se mnou absolvovali všechno. Dnes rodiče dětí víc pracují, jsou vytíženější. My taky měli školu a pak sport. Jiná lákadla neexistovala. Nekoukali jsme se do obrazovek. Maximálně na Večerníček, v neděli na Studio Kamarád, ve čtvrtek Magion (napodobuje znělku). A občas Jů a Hele.
Tenista prý musí vyrůst na zdi. Bylo to stejné i ve vašem případě?
Tam jsem trávil hromadu času. Byl jsem strašidelně otravnej, pořád jsem chtěl hrát se staršími a přemlouval je. Měl jsem už tehdy takovou tu zdravou drzost. Když se mnou nikdo nechtěl hrát, tak jsem odběhl s brekem na zeď a tam jsem mlátil do tmy. Pak musel přijít táta a odtáhnout mě domů. To jsem brečel zase, že ještě nechci… Pořád mám k tenisu stejnou lásku, a baví mě to stejně, ne-li víc.
Litujete něčeho, co jste mohl udělat jinak?
Určitě. Ta opravdová kariéra začala až ve čtyřiadvaceti, těm ostatním v sedmnácti, osmnácti... Ale vždycky to má nějaký důvod. Všechno má svůj čas.
Kdy vám poprvé došlo, že byste mohl být profesionálem a tenis obživou?
Já nikdy nebyl na prvních místech žebříčku. Od deseti do šestnácti let vládli jiní kluci. Pak přišel nejdůležitější krok do mužů, na satelity. A většině hráčů se to nepovedlo. Já ale věděl, že hraju jiný tenis než ostatní, kteří do toho mlátili zprava zleva a pořád stejně. Já se snažil hrát hlavou, i když techniku jsem neměl tak vypilovanou. Měnil jsem rytmus hry už v pěti letech a chodil jsem na síť. Tvořil jsem hru. Že se tenisem budu živit mě samozřejmě napadlo.
Na kurtu jako jeden z mála vždycky ukazujete velké emoce. Odmalička?
Mě táta vždy držel zkrátka. Nikdy jsem nedostal pohlavek, že jsem hrál špatně. To se mi nestalo. Já vždycky dostal za chování! A pokaždé oprávněně.
Čili jste byl takový hodný puberťák.
Měl jsem telecí období, ale ne, že bych chodil na diskotéky a vracel se v pět ráno. Mám velký respekt z drog, kouření a tak podobně. To není můj šálek kávy, od toho jsem se držel daleko.
| Kompletní verzi rozhovoru najdete ve čtvrteční daviscupové příloze Deníku Právo. |
