Článek
Kromě Veroniky už jste tu medailovou radost zažili. Jsou týmové emoce větší?
Moravec: Já měl největší! To můžu říct stoprocentně. Od půlky protilehlé rovinky jsem už na trati dělal opičky na servisáky, věděl jsem, že to dojedu. Dneska to fakt bylo za odměnu.Vítková: Já si na prvním úseku nemohla opičky dovolit. (úsměv)Soukalová: Byla by to rarita po první položce mávat do hlediště.
Když byl Ondřej Moravec na posledním úseku, už jste byli klidní?
Soukalová: Věřila jsem, že to zvládne. Znám jeho stojky.Vítková: Když dá Ondra ležky, pak už to jede samo.Soukalová: Já jsem tedy hlavně strašně ráda, že se mě neptáte na moji první střelbu.
Zrovna jsme se chtěli zeptat...
Soukalová: To bylo strašný. Když jsem myslela na zbytek týmu... Před startem jsem si říkala, že bychom mohli mít šanci. Ale věděla jsem, že těch vyrovnaných a silných týmů je hodně. Když jsem viděla, jak Verča hnala od prvního kola a já pak přijela a dala trojku? To už jsem si říkala, že je na trestné kolo.
Kde jste drobný krizový moment sledovali?
Vítková: Já přijela do cílového prostoru a zrovna tam zahlídla dvě netrefené. Trochu jsem znervózněla, ale když to Gabča trefila, bylo to super.Moravec: Já viděl jeden a půl úseku v restauraci pro závodníky na gauči. Ten čtvrtý úsek je na tohle dobrý, dá se toho stihnout dost. (úsměv)
Jardo, jak se vám jelo na třetím úseku s Björndalenem?
Soukup: Já ho moc neviděl, jel jsem si svoje. Trochu mě mrzí ty dvě rány, co jsem dobíjel. Na stojce jsem byl takový vyklepaný, jsem rád, že jsem to dal aspoň na šest ran. První dvě kola se jela dobře, poslední už na krev, to bylo nejnáročnější.
Byla smíšená štafeta takovou třešničkou na dortu vašeho vystoupení v Soči?
Soukalová: Já myslím, že je zázrak, že z tak malé republiky vezeme z olympiády pět medailí.
