Oslava s hokejisty, pak dvojí zlaté slzy. Teď Sáblíková dokonce sní o olympiádě v Riu!

Po vítězném závodě se dostala na kutě až v pět ráno. Nejprve vyrazila do Českého domu v Soči, pak ještě slavila v olympijské vesnici. Společnost jí dělali vyřazení hokejisté, s výjimkou matadora Jágra, krasobruslaři a zbytek rychlobruslařů. „Dala jsem si dvě piva a tři panáky vodky," hlásila Sáblíková, která se jinak alkoholu zásadně straní.

V devět už vstávala. Čekal ji den plný povinností vyplývajících ze zlatého triumfu. Odpoledne však přeci jen vyšetřila krátký čas, aby si zdřímla. „Byla jsem strašně utahaná," vysvětlovala.

Pak už nadešel čas korunovace, při němž se Sáblíkové po tvářích koulely slzy štěstí. „Nemohla jsem jinak. Na oválu člověk cítí obrovskou radost, že uspěl. Ale s emocemi při vyhlášení a přebírání medailí nelze situaci v cíli závodu srovnat," vysvětlovala šestadvacetiletá rychlobruslařka.

Přímo pod medailovým pódiem stála její maminka Eva, která dorazila dceru do dějiště her podpořit. Vedle se tísnil zbytek rodiny, dorazili rovněž čeští biatlonisté a další reprezentanti. „Když jsem čekala, než řeknou moje jméno, byla jsem emočně vyřízená. Je nádherné čekat na okamžik, v němž zazní jméno a výraz olympijský šampión. Navíc se vše odehrává v angličtině, francouzštině a ruštině, tudíž si člověk užije třikrát. Měla jsem puls snad sto šedesát a slzy nešly zastavit," smála se Sáblíková.

V euforii předvedla veleskok na nejvyšší stupínek. A sotva dostala na krk medaili, znovu plakala. „Měla jsem před očima olympijský oheň a českou vlajku. Slzám se nešlo ubránit," vykládala. „Hymna byla stejně krásná, jako po první a druhé zlaté olympijské medaili ve Vancouveru."

Středečním triumfem se Sáblíková stala třetí nejúspěšnější sportovkyní historie českého sportu. V šestadvaceti by klidně mohla myslet na překonání rekordu gymnastky Věry Čáslavské, která má doma sedm zlatých a čtyři stříbrné olympijské medaile. „Překonat paní Čáslavskou je nemožné. Musela bych být blázen, abych na něco takového jen pomyslela. Ale ještě minimálně jednu zlatou bych chtěla," smála se Sáblíková při vidině her v Koreji za čtyři roky.

Nyní jí však v hlavě hlodá jiná myšlenka. „Možná se pokusím vybojovat účast na letních olympijských hrách v Riu za dva roky. Šlo by o motivační stimul do další práce a dřiny na bruslích," přemítala.