Článek
Už jste vstřebal nominaci na turnaj do Soči?
Pořád cítím velké nadšení. Moc jsem nepočítal, že bych mohl jet. Trenér Hadamczik sice při inspekční cestě po NHL říkal, že jsem se mu líbil, ale nedával jsem si žádné šance. Teď se strašně těším. Vždyť olympiáda je nejvíc.
I pro mladého kluka, který se právě prosadil do nejslavnější hokejové soutěže světa?
Jasně. Je super pocit hrát pravidelně NHL, sbírat body. Zvláště když vše přišlo hodně rychle, aniž bych s tím počítal. Ale Stanley Cup a olympijské hry jsou dvě věci, po nichž touží každý malý hokejista. Já jsem o olympiádě snil od osmadevadesátého.
Prožíval jste tehdy vítězné tažení v Naganu emotivně?
Ohromně! Já byl v první třídě a mám krásné vzpomínky. Jágr pro mě byl vzorem. Tehdy jsem viděl každý zápas. Když se hrálo v ranních hodinách, zůstal jsem doma a běžel do školy až po hokeji. Je zvláštní, že budu v jednom mužstvu s Jágrem, který je můj vzor. Jeho hru jsem hltal, mám videokazety Jardových zápasů a četl všechny jeho knihy.
Čemu přikládáte raketový vstup na scénu NHL?
Nepředstavitelně mi pomohly dva roky v AHL. Třicet hráčů v týmu se rve o místo v NHL. Jde o vyčerpávající boj psychicky i fyzicky. Deset zápasů první sezóny jsem nenastoupil. Jediné, na co jsem myslel, bylo dostat se alespoň do čtvrtého útoku. Dřel jsem a měl štěstí i na trenéra, který má rád poctivou práci. Postupně jsem se škrábal nahoru, až do prvního útoku. Vyhráli jsme Calder Cup, další rok byli ve finále.
Doporučil byste stejnou cestu i svým následovníkům, kteří jako náctiletí řeší, zda zůstat v Česku, nebo zkusit štěstí v juniorských týmech za oceánem?
Rozhodně ano. Je to ideální příprava na NHL. Bez školy v nižších soutěžích za oceánem bych dnes nebyl v prvním týmu Tampy. A pak, AHL je kvalitnější než česká extraliga. A z hlediska psychického jsou juniorské soutěže skutečným testem odolnosti.
Nikdy jste nepochyboval, že jste zvolil správnou strategii?
Začátek byl strašný. Anglicky jsem mluvil málo, navíc jsem se dostal do oblasti, kde všichni hovoří francouzsky. Při působení v Drummondville jsem žil v rodině, v níž naštěstí otec a jeho dcera komunikovali anglicky. Moc mi pomohli. Znám kluky, kteří byli v juniorských soutěžích u rodin, kde neměli oporu. Ale já měl kliku. Dodnes jsme ve spojení. A když hrajeme v Montrealu či Ottawě, seženu pro ně lístky a jdeme na večeři. Připravili mě na život. Naučil jsem se jazyk, osamostatnil, zvládal cestování po Americe. Když pak po dvou letech přišlo působení v AHL, při mém odjezdu brečeli. I já byl naměkko, ale také připravený.
Jak velkou naději jste si před sezónou dával na místo v prvním týmu Tampy?
Říkal jsem si, že budu vděčný za čtvrtou lajnu. Dostal jsem se do mužstva. Měl jsem výhodu ve znalosti trenéra a jeho systému z farmy, což mi pozici trošku usnadnilo. Pak se zranil Steven Stamkos a já začal hrát první útok s Martinem St. Louisem. Prostě krása, žiju svoji cestu za snem.
Usnadňuje vám boj o místo v NHL i fakt, že v Tampě máte českého spoluhráče Gudase a ještě Slováka Pánika?
Určitě. Se mnou je tu přítelkyně Barbora, navíc ostatní kluci bydlí blízko, takže trávíme spoustu času společně i mimo led. Vánoce a Nový rok jsme prožili vlastně na pláži, což bylo parádní. V šatně ale mluvíme anglicky, aby nám ostatní kluci rozuměli. I když Radko Gudas spoluhráče učí základům českého jazyka. Hlavně Barberio a Brown jsou pilní žáci, i když jde hlavně o nepublikovatelné výrazy...
Řešíte s Gudasem, který je rovněž v české nominaci, blížící se olympijský turnaj hodně?
Ano. Radko sledoval nominaci online, dostali jsme spoustu gratulací. Oba se moc těšíme, občas přijde olympiáda na přetřes, ale v kabině se turnaj zatím moc neřeší. Po nominaci nám ostatní kluci popřáli, ale tím vše skončilo.
Přijede vás do dějiště her podpořit někdo z rodiny?
Určitě přítelkyně Barbora. Rodiče byli z mé nominace hodně dojatí, taťka asi dosud nevěří, že do Soči pojedu, ale chystají se v dubnu do Tampy, a tak jejich cestu do Ruska ještě řešíme.
