Chci daleko víc než loni. A to mě občas svazuje, přiznává slalomářka Strachová

Neřekla bych, že čerstvé, ale jsou hodně silné a živé. Čtyři roky jsou dlouhá doba, může se toho stát opravdu hodně. Vím i o olympijských vítězích, kterým se třeba do Soči nepodařilo ani kvalifikovat. Spíš teď na Vancouver vzpomínám jako na naprostý vrchol dosavadní kariéry, ale také vím, že už je to pryč, a soustředím se na to, co přijde teď.

Neudělala bych jinak nic. Dělala jsem všechno tak, jak jsem v danou chvíli považovala za správné. Samozřejmě, když jste o tři roky dál, vidíte některé věci jinak, ale nemá cenu o tom zpětně uvažovat. Rozhodnutí v minulosti mě dovedla tam, kde jsem teď.

Nevnímám tlak ani tolik z okolí, s tím už jsem se naučila pracovat. Pokud cítím tlak, tak jen ten, který na sebe vyvíjím sama. Před rokem ode mě nečekalo nic okolí, ale ani já sama. Pustila jsem se do lyžování s tím, že to zkusím a je úžasné, že vůbec můžu lyžovat po tom, co se v létě stalo. A do téhle sezóny jsem šla s úplně jinými očekáváními, ale vlastními. Ne že by ode mě něco čekal trenér, okolí nebo sponzoři. Jen já chci daleko víc, než jsem chtěla vloni. A to člověka na závodech občas svazuje a musím si na to dávat pozor.

Je velmi precizní, hodně ctižádostivý a má silnou intuici. Hodně mě táhne nahoru, věří mi, že do světové špičky patřím. Pak je na některých těch závodech stejně jako já zdravě naštvaný, že se mi nepovedl výsledek, na který mám. Hned uvažuje, co udělat jinak, aby to v dalším závodě bylo lepší. Na druhou stranu mě dokáže i brzdit, že všechno nejde hned a cíle si musím dávat postupné. Když jsem byla patnáctá a pak dvanáctá, nemůžu chtít hned vítězit.

Určitě. My si perfektně sedli jako celý tým, což je důležité. Partu máme výbornou, a i když pracujeme profesionálně a děláme maximum, umíme ten sport odlehčit. Vždyť nejde o život. Pořád je to jen hra, a tak k tomu musíme přistupovat.

Určitě k tomu dopomohla, ale já už k téhle filozofii směřovala před tím, než jsem onemocněla.

Zatím to tak máme rozjednané, dořešíme to po sezóně. Ale já jsem rozhodnutá další sezónu absolvovat ve složení, v jakém jsme teď.

Podařilo. Sbíráme další obrázky, v létě i v zimě, byli za mnou v Lienzu, Zauchensee i Flachau. Zvykli jsme si na sebe, naučili se natáčet tak, že o nich v podstatě nevím.

Lidi si pomalinku zvykají, Šárka jsem v listině jediná – dali si dohromady, že jsem se vdala. Kolikrát na závodech při startu slyším, že teď pojede Šárka Strachová, která v roce 2007 vyhrála mistrovství světa ještě pod dívčím jménem Záhrobská, tak už všichni vědí.

Myslím, že jsem tam nikdy nebyla. Bude to úplná premiéra.

Jsem upřímně zvědavá, jak to tam bude vypadat. Už mám zkušenosti, že na olympijských hrách, co se týče bezpečnosti a kontrol, je to vždycky takové náročnější, tady čekám, že budou ještě přísnější. Uvidíme, jestli budeme mít čas se podívat do Soči a jestli bude vůbec bezpečné chodit po městě. V plánu nakonec máme odjet v polovině olympiády pryč, tak třeba ani nebude čas. Budeme se pohybovat jen ve vesnici a na sjezdovkách a spíš si budeme užívat tamní přírodu a hory než navštěvovat město.

Já sleduju ostatní naprosto přirozeně a mám radost, že se českým sportovcům daří, ať jde o biatlon, snowboarding nebo rychlobruslení. Doufám, že nám štěstí bude přát, protože na olympiádě je to otázka jednoho okamžiku a rozhoduje psychika a štěstí.

Určitě to nechci svádět jen na štěstí. Hodně rozhoduje psychika a hlava. Ale u těch venkovních zimních sportů hraje štěstí svoji roli. Počasí, trať, jak fouká vítr… Ne vždy to je fér, ale své sporty známe, a tak s tím dokážeme počítat.

Byl tam trenér. Sjezd by neměl být extrémně náročný, ale spíše technický. Ve slalomu máme vše vyzkoušeno, nemůže mě nic překvapit. Profily nejsou zásadní, záleží na tom, jak bude připravený povrch. Jestli bude ledový, tak i profilově lehká trať se stává velmi těžkou.

Určitě ne. Superkombinace je takový hazard. Já jsem ráda, že se mi ta jediná, která se ve Světovém poháru před olympiádou jela, povedla, i když jsem ji jela po třech letech. Pořád sbírám sebedůvěru na dlouhých lyžích v rychlých disciplínách. Jsem také ráda, že na olympiádě je kombinace se sjezdem, a ne se super-G, protože při tréninku sjezdu získávám jistotu. Ale vrcholem a nejsilnější disciplínou je pro mě určitě slalom.

Určitě je to mnohem lepší. V létě v La Parvě v Chile to bylo takové oťukávání, pomalu jsem se k sjezdovým disciplínám vracela a zvykala si na rychlost. S každou jízdou získávám jistotu a je pravda, že se pořád hledám v tom, jak si s těmi lyžemi hrát a reagovat v té rychlosti. Kolik času zabere, než udělám oblouk ve stovce, kolik ve stodvacítce… Já si hraju při jízdě se slalomkami a sjezdařky s tím bojují, s dlouhými lyžemi to funguje naopak. Jsem slalomářka a v tom sjezdu takovou jistotu nemám.

Je tam pár technických drobností, budeme testovat lyže a pracovat na materiálu i technice. Řešíme i to, že několik posledních závodů jsem měla pomalé závěry, tak na tréninku stavíme mnohem delší slalomy, abych pracovala na koncentraci a nasazení do poslední brány. Nic převratného, jen drobnosti.

Těžko říct. Hormon beru nějaké tři týdny a minimálně měsíc bude trvat, než budu subjektivně něco cítit. Je pravda, že únava se dostavovala. Byla jsem překvapená, že vzhledem k tomu, jak jsem dřela přes léto, mi pak docela rychle docházely síly, i když jsem přijela odpočinutá. První den jsem se třeba cítila skvěle, druhý den to bylo o dvacet procent horší a třetí na závodech mi energie chyběla. Ale těžko říci, jestli to bylo psychikou, nejely mi lyže, nebo za to mohl nedostatek hormonů.