Hlavní obsah

Čeští sáňkaři o harašení před Vancouverem, fotbale se Slováky a plánech pro Soči: Chceme vybojovat profesionální smlouvy

Radek MalinaSport.czPrávo

Bojovali už na olympijských hrách v Turíně. Jako amatéři. Čeští sáňkaři Lukáš a Antonín Brožovi za osm let v kariéře pokročili, jejich status se však zásadně nezměnil. Sport je pořád ještě stoprocentně neživí. Proto při návratu na olympijské hry mají jasný cíl: vybojovat si pro pokračování kariéry podmínky, z nichž budou mít světovou elitu na dosah.

Foto: Vlastimil Vacek, Právo

Sáňkaři Lukáš (nahoře) a Antonín Brožovi během Světového poháru v německém Altenbergu.

Článek

Jak moc pro vás znamená návrat na olympijské hry po absenci ve Vancouveru?

Antonín: V Kanadě jsme před čtyřmi lety chyběli, protože v olympijské sezóně nám harašilo v hlavě a nesplnili jsme kritéria mezinárodní federace. Pro nominaci je potřeba dostat se v prvních pěti závodech do dvacátého místa, což jsme nesplnili. Takže jsme se kousli do dalšího cyklu a každý rok se zlepšovali. Minulou sezónu jsme měli hodně dobrou. Letos nám moc nepřeje počasí. Když je teplo, nemáme skluznice, které by dobře jely.

Co si lze představit pod pojmem, že sáňkařům haraší v hlavě?

Antonín: Před Vancouverem jsme měli ukázat zkušenosti. Jenže jsme první závod spadli. Řekli jsme si, že dál pojedeme v klidu a nebudeme blbnout. Jenže jsme spadli znovu. Měli jsme narušenou psychiku. A v třetím závodě jsme spadli opět. Vancouver nám nakonec utekl o bod.

Lukáš: Dělali jsme tehdy banální chyby. A před Soči se strašák vrátil znovu. Děsilo nás, aby se neopakoval Vancouver. Prvních pět závodů letošní sezóny bylo hodně těžkých.

Mají čeští sáňkaři se skromnějším zázemím větší naděje na úspěch, když mrzne?

Lukáš: Když je pod nulou, časy se srovnávají. Máme jedny rychlé skluznice, které si šetříme na rychlý led. Jenže v letošní sezóně ještě nebyl. V Lillehammeru byla dobrá dráha v tréninku, kdy bylo pět pod nulou. Jezdili jsme jako Němci, kteří vyhrávají za každých okolností. Jenže při závodě bylo plus sedm.

Šetříte si kvalitnější materiál pro olympijské hry?

Lukáš: Určitě. Jak se skluznice připravují a brousí, tak se materiál opotřebovává, proto se ho snažíme šetřit. Modlíme se, aby v Soči při závodě bylo minus pět.

Trénujete s výhledem startu v Soči více? Máte za sebou větší množství jízd než v neolympijské sezóně?

Antonín: Máme přibližně sto osmdesát jízd. Němci se blíží čtyřem stovkám. Oni mají už před sezónou dvě stě a vyzkoušený materiál. My, pokud seženeme dobré peníze a pustí nás na dráhu, najedeme před prvním závodem padesát šedesát jízd.

Lukáš: Paradoxně máme natrénovanou nejvíce dráhu v Siguldě v Lotyšsku, která je nejdál. Třeba v Altenbergu, kde jsme z domova za hodinu, nás nechtějí ani vidět. Přijeli jsme trénovat a odmítli nás pustit na dráhu, protože jsme A tým České republiky, což je pro ně nepřípustné. Kromě nedostatku financí se pereme i s takovými věcmi.

Antonín: Němci si hrají na svém písečku, aby jim dráhu nikdo nenastudoval a neměl šanci vyzkoušet materiál.

A trénink mimo dráhu se v olympijské sezóně zásadně liší od standardní přípravy?

Antonín: Ano. Přidáváme si a cvičení obsahují více prvků zaměřených na dynamiku kvůli startům. V loňské sezóně jsme je neměli dobré. Olympiáda představuje vrchol čtyřletého cyklu a všichni přípravu zintenzivnili.

Lukáš: Hlavně v létě jsme se snažili překopat trénink, rozbourat stereotyp. Šest let jsme trénovali stejně. Posilovna, běhání. Před Soči jsme si našli atletickou trenérku z jabloneckého oddílu, která nám předepsala prvky z tréninku oštěpařů a koulařů.

Takže kvůli olympiádě došlo na revoluci v tréninkovém období?

Antonín: Jo, dá se to tak říct.

Představovala pro vás změna tradičních zvyklostí problém z fyzického hlediska?

Lukáš: Ne. V minulosti jsme hráli krajský přebor ve fotbale, dvakrát v týdnu hokej, v létě beachvolejbal. Jsme takoví sportovní poloblázni.

Není riskantní nastoupit k hokejovému utkání před blížící se olympiádou?

Antonín: My hrajeme jen sranda utkání. Sice ve výstroji a s brankáři, ale skoro bez kontaktů. Nicméně třeba před vánočními svátky už jsme hokej vypustili. Nechtěli jsme pokoušet štěstí.

Lukáš: I teď během sezóny hrajeme fotbálek se slovenskou reprezentací, s níž se připravujeme společně.

Nehrozí, že se zápasy promění v emotivní bitvu a zranění vás připraví o olympijské hry?

Lukáš: Kdepak. Vládne stoprocentní opatrnost, aby se nikomu nic nestalo. Raději se promícháme mezi sebou, nejde o mezistátní utkání. A pokud se přeci jen v zápalu hry začne přiostřovat, hned končíme a příště hrajeme volejbal.

Sáňkování vás neživí na sto procent, stále máte úvazek v rodinné firmě. Mění se vaše pracovní povinnosti v olympijské sezóně?

Antonín: Teď jde firma trošku stranou. O chod se stará táta s babičkou. My s vidinou olympiády po závodech spíše odpočíváme.

Lukáš: Největší kšefty jsou jaro léto a před vánočními svátky, přes zimu podnik trošku usne. Ale my jsme moc nepomohli ani poslední léto. Po solidních výsledcích v minulé sezóně jsme dostali v Dukle novou smlouvu a finanční ohodnocení je nyní větší, tudíž jsme s ohledem na smlouvu trénovali zodpovědněji.

Už jste se přiblížili profesionálnímu stavu?

Antonín: Nedá se to tak říct.

Lukáš: Začínali jsme na čtvrt úvazek, pak jsme měli poloviční a nyní jsme na pětasedmdesáti procentech. Ještě trošku k profesionálnímu statusu nám chybí. Uvidíme po olympijských hrách, jestli naplníme zbývajících pětadvacet procent.

Lukáši vaším tchánem je kreslíř Petr Urban, který reprezentoval Československo dvakrát na olympijských hrách. V Calgary byl třináctý ve dvojkách, v Albertville bylo jeho maximem šestnácté místo rovněž ve dvojkách. Řešili jste společně váš start v Soči?

Lukáš: Během váčnočních svátku jsme saně společně hodně probírali. Nejedeme do Ruska překonávat Urbana. Petr sám říkal, že věří v náš lepší výsledek. Každou sobotu závody sleduje. A hned po návratu domů vždy říká, co jsme udělali dobře, co špatně a nabádá nás, abychom se více uvolnili.

Berete jeho rady? Nebo už je mimo vrcholnou scénu tak dlouho, že ztratil kontakt?

Lukáš: Někdy jde o věcné rady, ale jindy je vidět, že je dvacet roků od sáňkování a vidí závody jen v televizi. Nás sport se každým rokem strašně posouvá.

Lukáš Brož se narodil 25. října 1985, Antonín Brož 14. prosince 1987. Oba žijí ve Smržovce, jsou ženatí. Lukáš Brož má za manželku dceru bývalého sáňkařského reprezentanta Petra Urbana Markétu, s kterou vychovává tříletou dceru Melanii.
Oba hráli fotbalový krajský přebor za Jablonec nad Jizerou, nyní nastupují za Smržovku v okresním přeboru.
Sáňkování se nevěnují na plný úvazek. Během léta a příležitostně mezi závody pracují v rodinné firmě zabývající se osvětlením a uměleckým kováním. Jejich maximem je 6. místo z ME 2013.

Reklama