Článek
Lyžařský svět poznává z druhé strany plůtku, který v mixzóně odděluje novináře od závodníků. „Musím říct, že o sportovce je na olympiádě postaráno lépe. To se člověk musel starat jen o to, aby měl akreditaci, helmu a startovní číslo nebo v kolik je trénink, ale to stejně věděl trenér," usmívá se osmadvacetiletá Sudová.
„Teď co si nezařídím sama, nemám. Je to takové hození do vody, ale zatím jsem se tu neztratila. Aspoň má pak člověk ze sebe lepší pocit, protože každý den může slavit své malé vítězství," vypráví rodačka z Jablonce nad Nisou.
Psaní ji lákalo už téměř odmala. „Chtěla jsem být spíš spisovatelkou a pak hledala něco k tomu, abych se uživila. Nechtěla jsem dělat sportovní novinařinu, to až pak vyplynulo," vysvětluje bývalá lyžařka, která po konci kariéry pracovala pro Český rozhlas.
Z dob své aktivní činnosti se zná s většinou současných reprezentantů. „Je to výhoda," připouští. „Když se potkáme v olympijské vesnici, nekoukají na mě jako na novináře, ale spíš se třeba zeptají, jak se mám. Chováme k sobě takový kamarádský respekt," líčí Sudová.
K některým z účastníků her pak má ještě bližší vztah. Vždyť starší sestra Nikola zápolí v boulařské trati, přítel Aleš Razým zase reprezentuje v běhu na lyžích. „Je to trochu neobvyklé, že jsme tu vlastně celá rodina, i když bydlíme každý jinde," říká.
Žádnou pracovní protekci ale u blízkých nemá. „Ségra dostala stejná pravidla jako každý jiný novinář. Když se mnou chce udělat přes sezónu rozhovor, musí také přes agenturu. Naštěstí se neurazila, že ji zbytečně buzeruju a vzala to profesionálně," s úsměvem líčí Nikola Sudová.
