Ve škole mu nadávali, teď neslyšící bobista boří bariéry. Jede na olympiádu

„Dokázal jsem, že můj handicap není žádnou překážkou. Snad moje cesta na olympiádu poslouží jako motivace i pro další lidi," říká osmadvacetiletý borec, který vystudoval fyzioterapii na Fakultě tělesné výchovy a sportu v Praze. „Všechno je o vůli a nastavení mysli. Člověk se nesmí litovat. Není potřeba si handicap neustále připouštět a vnímat jej," přemítá Nosek.

Stejně odhodlaný však nebyl vždy. „Já si vše daným způsobem nastavil až během střední školy. Dříve jsem byl určitým způsobem odevzdaný a vnímal vše intenzivněji. Ale nyní si nepřipadám jako handicapovaný," popisuje český reprezentační bobista.

Zejména na základní škole prožíval složité chvíle. „V kolektivu je hodně nepochopené, když někdo vyčnívá takovým způsobem jako já. To období bylo docela těžké. V mojí třídě si děti zvykly, ale stačilo v tělocviku či některých dělených předmětech vyčnívat a od spolužáků z jiných tříd jsem schytával posměšky a nadávky. Nedokázali překousnout, že je někdo s handicapem lepší. Dávali mi najevo, že jsem jiný," vypravuje Nosek.

Aniž to spolužáci tušili, byly jejich ústrky pro klučinu pocházejícího z Ústí nad Labem a od pěti let žijícího v Náchodě povzbuzením. „Bylo pro mě hnacím motorem být ještě lepší. A když si člověk uvědomí, jaké problémy mají ostatní handicapovaní sportovci... Ve srovnání se slepými lidmi nebo člověkem na vozíku je můj problém vlastně nicotný," dumá Nosek.

Dlouho se věnoval na nejvyšší úrovni atletice. „Vždy jsem o olympiádě snil, ale postupem času jsem si víc a víc uvědomoval, že v atletice je konkurence obrovská a smířil se s tím, že mi musí stačit republiková úroveň," říká Nosek, jenž se mimo jiné pyšní bronzem z českého šampionátu 2016 ve skoku dalekém a desetiboji.

Právě při studiích v Praze jej student jiného oboru a bývalý český pilot Radek zlákal ke zkoušce bobového sportu. „Nejdříve na trenažéru. Při rozběhu jsem měl solidní časy, nadchlo mě to," popisuje začátky Nosek, jenž neměl o českém reprezentačním týmu prakticky žádné informace. „Věděl jsem, že je v Česku bobový sport. Ale ani ve snu jsem nepomyslel na možnost stát se jedním z nich," směje se s odstupem.

Na podzim 2014 pak poprvé okusil jízdu v ledovém korytě. „Měl jsem za sebou pár startů na trenažéru. Hned první den ve Winterbergu mi trenér řekl, abych si to zkusil. Byl jsem hodně vzrušený, že se svezu, ale absolutně netušil, co čekat. První jízdu jsem jel se zkušeným pilotem Honzou Vrbou, který mě uklidňoval, že je úplně jedno, jak rychle a daleko poběžím, jen ať naskočím. Celou jízdu jsem se pak křečovitě držel. Ale hned jsem věděl, že jde o sport, který mě bude bavit," líčí Nosek.

Neodradil jej ani drsný karambol, když na podzim 2015 na jedné z nejtěžších tratí světa v Altenbergu utrpěl po karambolu zranění. „Hned na prvním tréninku světového poháru jsme se vyklopili. Měl jsem vykloubenou klíční kost a pohmožděné vazy v rameni. Naštěstí se nestalo nic vážnějšího a za šest týdnů jsem byl zpět v bobu," popisuje.

Tehdy ještě ani v koutku duše neuvažoval o rozbíhající se misi s cílem Pchjongčchang 2018. „Chtěl jsem se hlavně prosadit do posádky. Ale jak sezóny plynuly, začala se vidina olympiády zhmotňovat," popisuje Nosek.

Soupeři o jeho handicapu většinou nemají tušení. „Pokud se neznáme osobně, nemají moc šancí, jak to zjistit. Zato v rámci týmu frčí na dané téma dost černého humoru. Vtípky se znakovou řečí, nebo na sebe jen otevíráme pusu beze slov. Je důležité umět přijmout vše s nadhledem," míní Nosek, jehož trenéři hned při startu kariéry ve světě bobistů ustanovili brzdařem: „Nemusím reagovat na žádné hlasové projevy při startovním rytmu s výjimkou pilota. Ten je navíc stejně tak zautomatizovaný, že můj handicap není překážkou," vysvětluje Nosek.

V Pchjongčchangu se nakonec představí hned ve dvou závodech: jako brzdař v dvojbobu i čtyřbobu pilotovaném Dominikem Dvořákem. „Jde o splněný sen. Ve dvojce jsme měli místo jisté už před vánočními svátky, ale chtěli jsme na olympiádu dostat i druhý čtyřbob. Klaplo to v posledním závodě, čímž byla euforie umocněná," vypravuje Nosek.

Nechybělo přitom mnoho a o start pod pěti kruhy přišel. A to díky milované atletice, k níž přilnul ještě jako dítě po sportovních začátcích s fotbalem. „Jak jsem se hlouběji zanořoval do světa bobistů, atletika se přesouvala na druhou kolej. Ale jsem i v reprezentaci neslyšících a minulý rok v létě byla deflympiáda, kde jsem chtěl bojovat o medaile," vzpomíná.

Jenže v Turecku ve skoku do dálky zůstal těsně čtvrtý, do desetiboje pak kvůli potížím s achillovkami vůbec nenastoupil. Nešlo však o žádnou prkotinu na pár dnů. Zdravotní patálie se mladého bobisty držely do poloviny října. „Byl jsem z toho dost vystresovaný. Hlavou mi běžely otázky, jestli jsem něco nepodělal zrovna v olympijské sezóně," popisuje napjaté podzimní chvíle.

Ač sám vystudovaný fyzioterapeut, navštívil čtyři zkušenější kolegy. A teprve na konci září zjistil, že trable způsobuje zánět tíhového váčku na achillovce. „Šel jsem přes bolest už během léta, protože jsem nechtěl deflympiádu vypustit. Zřejmě jsme nastavili vysokou intenzitu tréninku a v achilovkách se to poté projevilo, na vině může být i odfláknutá regenerace v té době. Vše se tak jen zhoršilo," popisuje trable Nosek.

Mohl jezdit na rotopedu, dřít v posilovně a plavat. Na běžecký trénink, tolik důležitý pro start bobistů, musel zapomenout. „Jak se naskakuje v maximální rychlosti, je třeba mít v nohách určitý objem, aby člověk neměl v sezóně problémy."

Nosek se však s výpadkem dokázal bravurně vypořádat. A už se nemůže dočkat olympijského představení. „Je to odměna za celý čtyřletý cyklus. Pro tým, pro mě a vlastně pro celou rodinu a okruh nejbližších přátel. Byť jsem si vybral hodně adrenalinový sport, všichni mě podporovali hned od začátku. A jsou na mě hrdí."