Hlavní obsah

V ledovém korytě praskají kosti a létají třísky za milióny

Pchjongčchang

Zběsilou rychlostí uhánějí ledový korytem. Čelí přetížení jako piloti stíhaček, v rychlosti přesahující i 140 kilometrů v hodině. Když se bobistům přihodí nehoda, následky jsou mrzuté. Výjimkou nejsou zlámané klíční kosti či nohy, otřes mozku, přetržené vazy v rameni. Děsivé nehody už se staly i při ZOH v Pchjongčchangu, žádná taková se však netýkala českých borců.

Foto: Profimedia.cz

Havárie belgické pilotky An Vannieuwenhuyseové na olympijské dráze.

Článek
Fotogalerie

„Jde o technicky nesmírně náročnou trať. Sedmdesát procent pilotů dává hned v druhé zatáčce ránu do mantinelu. A za dvanáctkou se létá vzduchem," popisoval Dominik Dvořák, jeden z pilotů českých bobů.

Na startu probíhající sezóny byl s českým týmem v Pchjongčchangu na přípravném kempu. „Šest z deseti jízd jsem zvládl. Pak jsem hledal rychlejší stopu ve třinácté zatáčce a poprosil o radu amerického pilota. Výsledkem bylo, že jsme šli na držku," vzpomínal Dvořák.

Přitom karamboly jsou v podání českých pilotů spíše výjimečnou událostí. „Za celou letošní sezónu jsem převrátil jen jednou čtyřbob ve Winterbergu," přemítal Dvořák. „Já zatím bez nehody," hlásil Jan Vrba, pilot absolvující už třetí olympiádu.

Karamboly v ledovém korytu v začátcích kariéry však nebyly výjimkou. „První tři sezóny jsem si nehody počítal. Když jsem se dostal k číslu dvacet, tak jsem přestal," usmíval se Vrba. „Po olympiádě v Soči, kde jsem ještě nepilotoval, jela reprezentace do Svatého Mořice. Řekli mi: Tady máš bob a jeď. Rozmlátil jsem to na kousky," vyprávěl Dvořák, jak z bobu za milión nadělal třísky. Na začátku další sezóny zamířil do bobové školy v Innsbrucku. „Během první sezóny jsem se udělal asi sedmkrát. Pak už jsem ale nepadal," říkal Dvořák.

Po drsném pádu hned druhý den jezdil

Oba čeští piloti přiznávají, že okamžiky evokující v televizních divácích úsměv, kdy se bob po převrácení klouže korytem jako na houpačce, jsou pro posádku hodně depresivní. „Na některých dráhách není jízda po boku tak strašná. Ale když je pád drsný, chce člověk rychle pryč," popisoval Vrba.

„Já měl nejhorší pád hned druhý rok, kdy jsem začal jako pilot. Ještě na staré dráze v Königssee, kde se v jedné zatáčce hodně složitě trefoval výjezd. Se čtyřbobem jsem spadnul dvakrát za sebou, přičemž podruhé mi bob přimáčknul hlavu na mantinel. Helma byla rozšlehaná na cáry, já byl zelený, měl otřes mozku, ale druhý den jsem stejně jezdil," potvrdil Vrba, že bobisté nejsou žádní uplakánci.

Zatímco pilot tuší, že se blíží pohroma a má alespoň minimum času zpevnit tělo a připravit se na naráz, parťáci sedící za jeho zády mají smůlu. Proto existují nepsaná pravidla, jež se dodržují za každé situace. „Pilot musí udržet ruce i v případě pádu na táhlech. Občas se totiž stane, že se bob vrátí na nože, a tudíž je třeba být schopný reagovat," vysvětlil Vrba.

„Dochází ke zlomeninám klíčních kostí, potrhaným vazům v rameni či zraněním krku. Nejhorší je, když se v levé zatáčce bob zvrátí doprava. Pak se jde hlavou v rychlosti třeba sto dvacet kilometrů přímo do stěny," krčil rameny Vrba. „Zásadním pravidlem je držet se ze všech sil. Američané mají tendenci se vykopnout. Nedávno v Lake Placid to jeden z nich udělal a měl lýtko servané do masa. Když člověka bob přimáčkne, může přerazit nohu jako nic," líčil Vrba v připomínce faktu, že naložený bob má přibližně šest set třicet kilogramů.

„Honza i Dominik už jsou zkušení a nepadají, tudíž se brzdař s posádkou nemusí strachovat. Ale když jsem jezdil v minulosti se začínajícími piloty, tak jsem letěl prakticky co týden," šátral ve vzpomínkách Jaroslav Kopřiva, brzdař Dominika Dvořáka.

Reklama