Stříbrná placka je pro všechny, kteří mě neodepsali, hlásila emotivně Sáblíková

Začala se vlastně psát už v Turíně 2006. Tehdy jako náctiletá po čtvrtém místě z pětikilometrového závodu dvacet minut plakala. „Ale vlastně jsem za tu bramborovou pozici ráda. Představovala motivaci do každého tréninku v dalších letech. V hlavě jsem měla jediné: musíš získat olympijskou medaili," vzpomínala Sáblíková, když se těšila na slavnostní ceremoniál v Pchjongčchangu, kde jí na krk pověsí už šestou olympijskou medaili.

„Je to bomba. Jsem tak ráda. Tak hrozně ráda. Pátek pro mě bude nezapomenutelný. Po bolesti, kterou sezóna přinesla, je neuvěřitelné mít medaili," rozplývala se Sáblíková. „Musím poděkovat všem lidem, kteří mě drželi nad vodou, podporovali, na dálku dodávali energii třeba i jen obyčejnými vzkazy. Stříbro není moje medaile, ale placka všech, kteří za mnou stáli, fandili a neodepsali mě," emotivně pronesla Sáblíková.

Tři zlaté, dvě stříbrné, jedna bronzová. Pouze Věra Čáslavská ve sportovní gymnastice vybojovala pro Česko větší počet olympijských medailí (7 zlatých, 4 stříbrné).

„Šest kovů z her nese šest různých příběhů," smála se blaženě Sáblíková, když jí hlavou běžely vzpomínky na všechny olympijská pódiová představení.

„Novináři mě strašně znervózněli, děsně jsem se bála, že zůstanu bez medaile. Odvedla jsem maximum a čekala na výkony ostatních. Anschützová a Wüstová jely poslední jízdu skvěle, ale s přibývajícími metry děsně vadly a už v posledním kole jsem věděla, že budu mít zlato."

„Se svým rozběhem a výkony soupeřek v průběhu celé sezóně jsem si říkala, že nemohu mít šanci. Navíc byl těžký led. Tři kola jsem jela stejně a pak to nahnala v posledním. Ta medaile patří trenérovi Novákovi. Já nechtěla ani jet, nevěřila jsem ve stupně vítězů."

„Brala jsem závod jako odplatu za Turín. Ale Beckertová vybojovala fantastický čas. Já jela v poslední dvojici a nevěřila, že ji překonám. Nicméně jsem to dala skvěle technicky, poslední dvě kola mi bolestí hořely nohy. Ani jsem si nedokázala výhru užít. Při vyhlášení mi holka z organizačního výboru musela pomáhat do schodů."

„Závod mám spojený s vítězstvím Wüstové. Při vyhlašování proti olympijskému ohni hrála nizozemská hymna a já si umínila, že udělám všechno, abych příště stála o stupínek výše."

„Jela jsem předposlední jízdu proti Wüstové a dlouho prohrávala. Tři kola před koncem jsem ji dojela a věděla, že ji před sebe nepustím. Trenér měl spočítané, že poslední dvojice neměla v sezóně časy, aby nás předjely. S rodinou na stadiónu byl triumf o nesmrtelným zážitkem."

„Je medaile s příběhem plným bolesti přecházejí v radost na úplném konci. V listopadu loňského roku jsem nemohla chodit. Bála jsem se, že v Pchjongčchangu vůbec nebudu startovat. Sportovec by si měl vyzkoušet všechno. Neříkám, že čtvrtá místa jsou příjemná. Ale to zklamání z tříkilometrového závodu tady v Pchjongčchangu bylo svým způsobem i motivací. Zase jsem brečela. A teď mám medaili. Paráda."