Nejhezčí den v životě? Určitě, tvrdí Soukalová. Při střelbě jsem myslela na rodinu i trenéra

Mně to přijde pořád hrozně neskutečné. Když jsem přijížděla na poslední položku, tak jsem si říkala: „A jéje. To zas bude. Tady na mě koukají z tribuny. Zase tam dám dvojku a budu čtvrtá..." Vůbec jsem nevěřila, že bych mohla dojet za Darjou Domračevovou druhá.

To jsem si pomyslela: „A už je to tady!" Ale pak si povídám, že pro trenéra Ondru Rybáře prostě musím ty čtyři rány dát a hotovo. On mi říkal, že každý závod byl jak na trní, protože jsem vždycky jela o medaili a pokaždé si ji prohrála tou střelbou. Tak teď jsem si říkala, že za mnou je docela mezera, takže i když dám jednu chybu, mohla bych to udržet.

Ne, vůbec. Já si říkala, že s ní nemá cenu závodit, protože to bych tam pak dala ještě víc chyb. Snažila jsem se pohlídat aspoň to, co šlo. Protože Darja tu běhá a střílí úplně božsky.

Jak jsem přijela na trestné kolo, byla jsem udivená, co tam dělá. To mě překvapilo. Ale říkala jsem si, že i kdyby běžela dvě kola a já jedno, stejně mě dojede a porazí, takže to je jedno.

No právě. Čekala jsem, že dají nulu, já pojedu utavená a psychicky na dně z trestného kola a určitě mě předjedou. V půlce trati po té náročné zatáčce a prvním kopci jsem měla krizi, myslela jsem, že už ani nedám nohy dopředu, začala jsem cítit křeče v chodidlech. Říkala jsem si, že se musím dostat na nejvyšší bod a když tam budu mít deset vteřin k dobru, sjezdy do cíle umím a už to nikomu nedaruju.

Já hrozně přidala, protože jsem si myslela, že mi v posledních metrech budou šlapat na paty. Ale když jsem se ohlídla na holky, už jsem věděla, že i když pojedu pomalu, nedojedou mě.

Byla jsem ráda, že nemusím s nikým sprintovat. To byl tak strašně náročný závod tím, jak byly těžké podmínky, velké kopce a zatáčky náročné na nohy a držení těla. Už jsem cítila, že to není taková pohádka jako ten první závod tady, kdy se mi běželo mnohem líp.

To se nedá k ničemu přirovnat. Je to něco úplně neskutečného, myslím, že mi teprve dojde za pár dnů nebo až se vrátíme domů, co se tady stalo. Zatím mi přijde, že se mi to jenom zdá.

Určitě. Vážně, fakt. Jsem tak hrozně ráda. Myslela jsme při těch položkách na svoji rodinu, jak bych jim medaile hrozně ráda přivezla domů. A v té poslední položce i na našeho trenéra.

Říkal: „Gabčo, už jsi tu odvedla dvě čtvrtá místa, jsou to pěkné výsledky, nemáš komu co dokazovat. Nekoukej na ostatní, udělej si závod podle sebe." Tak jsem se to snažila vyplnit.

Normálně nevolám před závodem nikomu, ale teď jsem měla dlouhou chvíli. Už si ze mě dělali legraci, že jsem se naučila dochvilnosti, ale já si pouze spletla čas a přišla o hodinu dřív do buňky. Tak jsem tam ležela, ještě si dávala kafe... Začalo to docela vtipně.

Že jsou v Novém Městě na závodech, takže se nebudou dívat, protože jedou domů. Říkala mi, že je úplně jedno, jak to dopadne. Mamka to vždycky strašně zlehčuje a mně to pomáhá.

Řeknu: „A mám tě!" Kdysi jsem říkala, že budu dělat ten sport tak dlouho, dokud mamku nedorovnám. Už se to povedlo, ale pro mě je to motivace do další práce a hrozně se těším.