Článek
Kdy vás manažer brněnského atletického klubu Josef Sečkář poprvé kontaktoval?
Už před několika lety. Asi dvakrát jsme již byli skoro domluveni, ale vždy mi do toho něco vlezlo. Tentokrát už nic nestálo v cestě dohodě.
Proč nepoběžíte v Sušici také dvoustovku?
Na začátku sezóny jsem se potýkala se zdravotními problémy a necítím se zdaleka v optimální formě. To se projevilo i na nedávném světovém šampionátu v Ósace.
Byla Ósaka vaší poslední velkou akcí v roli aktivní závodnice?
Já doufám, že ne. Moc ráda bych startovala i za rok na olympijských hrách v Pekingu. Už od her v Moskvě 1980 olympijskou atmosféru strašně miluju. Musím ale samozřejmě splnit limit a vydobýt si nominaci v konkurenci dalších slovinských sprinterek.
Dokdy chcete tedy ještě závodit?
Končit zatím nehodlám. Atletika je celý můj život, dělám ji srdcem, ne kvůli penězům. Dokud mně bude sloužit zdraví a budu se cítit v dobré kondici, z dráhy mě jen tak nedostanou.
A jak se vyrovnáváte s tím, že čím dál častěji končíte v poli poražených?
To mě netrápí. Je jasné, že v mém věku už asi budu těžko na velkých závodech brát medaile. Obrovská motivace zaběhnout co nejlepší čas a skončit co nejvýš ve mně ale přetrvává.
Cítíte respekt ze strany o mnoho let mladších soupeřek?
Určitě. Kupodivu to platí i o Američankách, které jinak bývají hodně sebevědomé.
Nemrzí vás, že z osmi olympijských medailí nemáte ve sbírce ani jednu zlatou?
Proč? Takových sportovců je... Já jsem si zlaté radosti užila na světových šampionátech.
Už víte, co budete dělat, až s atletikou přece jen definitivně skončíte?
To skutečně netuším. Trenéřina by mě asi nebavila. Ráda bych se věnovala třeba módě.
Do Brna jste dorazila v pátek. Stihla jste si projít město?
Ne, počasí bylo hodně nevlídné. Já se ale za týden do Brna ještě jednou vrátím u příležitosti ME juniorských klubů a to už snad bude hezky...
