Článek
Táta vás nenabádal, abyste šel v jeho šlépějích?
Snažil se o to. Když jsem byl malý, často jsme si na kolech vyjeli. Někdy ve čtyřech letech jsem ale poprvé obul brusle a vzal do ruky hokejku a bylo rozhodnuto. Hokej to vyhrál.
Taťka vám to nevyčítal?
Ne, ve všem mě podporoval. Fandí mi. Když může, přijede se na mě i s mamkou podívat na zápas. A pokud hrajeme v Brně, sejde se v hledišti veškeré příbuzenstvo.
Proč to u vás hokej vyhrál?
Popravdě řečeno, silniční cyklistika je daleko větší dřina než hokej. Člověk si nemůže odpočinout na střídačce. Kolektivní sport je mi navíc bližší. Mezi hokejisty je v kabině větší sranda.
Zeptají se vás třeba někdy spoluhráči, kde jste nechal kolo?
Takové vtípky občas zaznějí. Postupem času ale čím dál míň. Už je to obehrané.
Hokej hraje také Tomáš Fořt, jehož otec Radovan byl na kole reprezentačním parťákem vašeho táty. Znáte se?
S Tomášem jsem se poprvé setkal letos při předsezónní přípravě Zlína. Takže se známe dobře a pochopitelně jsme už stihli naše tatínky trochu proprat... (úsměv)
Vyjedete si na kole občas aspoň rekreačně?
Samozřejmě. Je to pro mě například vítaný doplněk v období suché přípravy. Rozhodně se kolu nevyhýbám.
A velké cyklistické závody sledujete?
Hlavně při Tour de France si sedám k televizi hodně často. Je to nejvýznamnější cyklistický podnik na silnici a začátkem července nemám navíc hokejové povinnosti. Táta občas vypomáhá při přenosech jako spolukomentátor, o to je to pro mě zajímavější.
Vy tátu pamatujete, když byl ještě aktivním účastníkem Tour?
To ne. Byl jsem ještě ve věku, kdy jsem to skoro vůbec nevnímal. Vím o tom jenom z doslechu.
Spojí si lidé někdy vaše příjmení s tátou, který býval hodně známý?
Sem tam se mi to přihodí. Ale jenom výjimečně. Je to asi i tím, že jsem se dal na jiný sport.
Pocházíte z Brna. Jak jste se octl v hokejovém klubu ve Zlíně?
Brněnský Warrior, ve kterém jsem působil v mládežnických družstvech, neměl extraligu staršího dorostu. Tak jsem se v šestnácti snažil přestoupit do nějakého blízkého klubu a ve Zlíně mi dali šanci.
Kometa ve hře nebyla?
To ne. Byli to naši rivalové, a navíc jí v naší rodině nikdo nefandí. Já sice z Brna pocházím, ale popravdě se za žádného velkého patriota nepovažuju. Tím ovšem neříkám, že se nezajímám, co se ve městě děje.
Působení ve Zlíně splňuje vaše očekávání?
Rozhodně. Ve starším dorostu i v juniorském týmu mi trenéři dávali na ledě hodně prostoru a v závěru minulé a na začátku téhle sezóny jsem dostal šanci i v extraligovém áčku. Zvládl jsem tady taky odmaturovat na gymnáziu a najít si spoustu kamarádů.
Jak vás přijali zkušenější zlínští spoluhráči?
Perfektně. Všichni jsou na mě hodní. Když kteréhokoliv ze starších kluků požádám o radu, pokaždé mi vyhoví. Moc mi pomohlo, že jsem do mužstva nahlédl už na konci loňského extraligového ročníku, takže přípravu na novou sezónu jsem už začínal ve známém prostředí.
Zvykl jste si, že jste ve Zlíně sám bez rodiny?
Ano, ale zpočátku to bylo dost těžké. Není snadné se o sebe postarat. Cestou z tréninku si třeba musím sehnat nějaké jídlo, když už ho teď nemám nachystané od mamky... Je to pro mě velká škola života, ale jsem rád, že jsem se k tomu odhodlal. Do budoucna se mi to může hodit.
Pomýšlíte tedy i na angažmá třeba v KHL či NHL?
Momentálně se tím nezabývám. Mým aktuálním cílem je stát se platným hráčem Zlína v extralize. Ale nebudu tvrdit, že bych si někdy později rád minimálně KHL nezahrál. Bylo by to krásné.
Láká vás příklad o málo mladších vrstevníků Chytila (New York Rangers) a Nečase (z Caroliny se nyní vrací do Brna)?
Ti dva jsou neskuteční kluci, kteří jsou o level výš než já. To, že se dostali na draftu tak vysoko, svědčí o tom, jaký mají obrovský talent.
9. min
