Rubriky:

Ostatní sporty

Emmons české střelkyně nezatracuje, americká vítězka ji nepřekvapila

7. srpna 2016 01:15 - New Jersey/Praha

Držitelka kompletní sady olympijských medailí ve sportovní střelbě Kateřina Emmons sledovala boj o první olympijské medaile ve vzduchové pušce žen u televizní obrazovky v New Jersey. U rodičů svého manžela Matta Emmonse, který v Riu bude reprezentovat USA, je na dovolené se třemi dětmi. Čtvrté čeká, což je důvod, proč neodjela na olympiádu jako televizní expertka.

 

Vlastimil Vacek, Právo

Sledovala jste závod ve vzduchové pušce a prožívala jste ho hodně?

Samozřejmě sledovala. Základní závod jsem viděla na počítači, tedy naskakující výsledky. Finále pak v televizním přenosu. A musím říct, že jsem finále ohromně prožívala, až jsem si sama říkala, co to tady dělám, že bych vlastně měla být úplně někde jinde. Upřímně... Závodění a vyhrávání mi strašně moc chybí. Jsem závodník tělem i duší, a tyhle pocity se nezapomínají. A jsem ráda, že to tak je a umím se do těch pocitů stále vžít. Jednou by se mi to mohlo hodit, kdybych třeba jako trenérka předávala dál svoje zkušenosti.

Překvapilo vás, že vyhrála Virginia Thrasherová?

Pro mne její vítězství nebylo překvapením. Od manžela jsem věděla, co to je za závodnici, jak ke střílení přistupuje. Sledovala jsem letos i její výsledky. V devatenácti letech je to představitelka nastupující střelecké generace. Bylo jen otázkou času, kdy se dostane na pódium v tak velkém závodě. Prorazila hned na první olympiádě a myslím si, že na absolutní špičce zůstane hodně dlouho.

Závodily jste někdy spolu?

Neměly jsme tu možnost. Když jsem skončila, ona teprve začínala.

Velmi dobře ale znáte Číňanku Tu Li, která byla v Riu stříbrná. Vy jste ji porazila před osmi roky v Pekingu, kde byla ve vzduchovce velkou favoritkou. Asi ji není olympijské vítězství v této disciplíně souzeno...

Nevím, jestli jí není souzena zlatá olympijská medaile v téhle disciplíně. Myslím si ale, že je spokojená i se stříbrem, vždyť i to je na olympiádě vynikající úspěch. Dlouho jsem ji neviděla na velkých mezinárodních soutěžích. Objevila se znovu až letos.

Českým reprezentantkám Nikole Mazurové, která skončila osmnáctá, a Adéle Bruns, jež byla dvaatřicátá, se závod nepovedl. Zklamal vás jejich výkon?

Nenazvala bych to zklamáním. Obě předvedly ve vzduchovce to, na co letos měly. Je to škoda, protože v obou je mnohem víc. Mají na to, aby se do finále probojovaly. Letos se jim bohužel ve vzduchovce tolik nedařilo, alespoň podle výsledků na závodech Světového poháru. Skončily tam, kde se pohybovaly celou sezónu. Na olympiádě se zázraky nedějí. Jak je znám, obě to určitě moc mrzí. Rozhodně je ale nezatracuji. Obě dosahují v poslední době mnohem lepších výsledků ve sportovní malorážce na 3x20 ran. Adélka v ní dokonce získala před čtyřmi roky v Londýně bronz. Malorážka je čeká ve čtvrtek. Už se na závod moc těším a budu jim držet palce.

Vy jste vyhrála vzduchovku v roce 2008 v Pekingu, a tam jste v malorážce získala i stříbro. Čtyři roky před tím jste si z Atén přivezla ze vzduchovky bronz a vše jste završila v roce 2012 čtvrtým místem v této disciplíně v Londýně. Jak na tyto závody vzpomínáte?

Musím přiznat, že mi při závodě v Riu, i když jsem ho sledovala jen v televizi, slzely oči. Je to zvláštní, nebýt u toho po tolika letech. Mnohokrát jsem slyšela, že se mi Londýn nepovedl, s tím si dovolím nesouhlasit. Čtvrté místo z olympiády vůbec není k zahození. Ráda vzpomínám na všechny tři olympiády. Každá byla specifická. Atény byly mojí první olympiádou. Nemyslím si, že bych tam bronzovou medailí úplně překvapila, vždyť dva roky před tím jsme se stala ve vzduchovce mistryní světa. Spíš šlo o to, abych ustála roli nováčka na olympiádě a vybojovala medaili, která se ode mne čekala. To se podařilo. Do Pekingu už jsem jela jako jedna z velkých favoritek, na což jsem byla hrdá. Pomohlo mi to, srovnala jsem se s touto rolí a vyhrála vzduchovku a v malorážce skončila stříbrná. V Londýně jsem musela překonat spoustu věcí, po narození dcery Júlie jsem měla problémy s kyčli. Dostala jsem se z nich, ale samotný závod mi tolik nesedl.

Tam vás vytáhli komisaři hned po základním závodě na kontrolu...

Tenkrát se testoval nový formát. Musela jsem jít a nebylo pak dost času se vzpamatovat ze základního závodu a připravit se na finále, které tím bylo z mojí strany poznamenané. Už jsem neměla potřebnou sílu. S odstupem času si říkám, že po všech těch trablích bylo čtvrté místo vlastně malý zázrak.

Radost z olympijského zlata je nadevše, ale jak velký rozdíl je mezi pocity po zisku bronzové medaile a čtvrtém místě?

Obrovský! Jak jsem řekla, byla jsem ráda i za čtvrté místo, ale po něm cítíte takovou zvláštní prázdnotu. Prostě to necinklo. Oceníte ho až později. V ten moment je ale vám líto, že nevystoupíte na stupně vítězů a nevidíte stoupat vlajku svoji země. Když ještě slyšíte hymnu, je to nepopsatelně krásné. Prostě tohle tam po čtvrtém místě není... Pro mne byl ten moment o to těžší, protože jsem věděla, že jsem na medaili měla. Natrénováno bylo dobře. Jenže v rozhodujícím momentu už jsem v sobě neměla potřebnou sílu. Kdybych pokračovala v kariéře dál, určitě by to pro mne byl podnět pro trénink, protože v něm se dá něco takového přípravou a taktikou změnit k lepšímu. Po Londýnu a narození Martínka jsem ale skončila. Teď už máme i Emmu a čtvrté dítě je na cestě.

Zmínila jste krátký čas mezi základním závodem a finále. Co se vůbec dá stihnout?

Moc ne, naštěstí už nejsou rozstřely o postup do finále, protože tím se ten čas ještě zkrátil. Byla to třeba jen necelá hodina. O mně bylo známé, že na každé ráně pracuji a končím základní závod mezi posledními, ne-li úplně poslední. Pak prakticky není čas si odpočinout, protože co nejdříve utíkáte do finálové haly. A tam se snažíte regenerovat, zároveň vnímat prostor a koncentrovat se na finále. Pro mne ty pozdní konce byly nevýhodou, ale naučila jsem se s tím v hlavě pracovat.

Ve finále je rytmus vlastně daný krátkým časem na výstřel, po němž rozhodčí oznamuje rány finalistek. Co se v tom období mezi výstřely honí člověku na palebné čáře hlavou?

Nejlepší je, když vůbec nic, kromě toho, že se soustředí na práci, kterou musí odvést. Ideální je, když tam není vůbec čas na přemýšlení. Hlava se musí maximálně koncentrovat na jednotlivé rány. Jakmile vynechá, je zle. To se mi stalo právě v Londýně. Stačí jedna chyba, kterou už nedoženete.

Jak vůbec střelec ve finále prožívá okamžik, kdy se mu rána nepovede, a naopak, když třeba dvě rány před koncem už tuší, že bojuje o zlato nebo jinou medaili?

Tohle se musí natrénovat a prožít na závodech co nejčastěji. Získané zkušenosti jsou ve finále velice důležité. Střelec se musí naučit a ověřovat si, jak reaguje na špatnou ránu, jak naopak na dobré, aby věděl, jak s tím pracovat. Sama jsem si po pokažené ráně musela udělat v rámci časových možností pauzu. Odložit vzduchovku. Cítila jsem třeba, že to není ono, a místo abych výstřel na pár sekund odložila, šla jsem do toho velkého rizika, že ji pokazím. Tyhle riskantní rány někdy vyjdou, ale většinou vám finále pokazí. Při základním závodě je to jednodušší v tom, že máte na čtyřicet ran daný časový úsek, v Riu to teď bylo padesát minut. Tam je prostor třeba vzduchovku odložit a odejít z palebné čáry, srovnat si a restartovat hlavu. Na každého závodníka takový moment přijde, zejména s blížícím se koncem, a musí se s ním vyrovnat, prostě nenechat se rozhodit špatnou ani dobrou ránou.

Zažila jste někdy závod, v němž byste nebyla ani trochu nervózní?

Pokud si vzpomínám, snad jen v jediném závodě za celou kariéru jsem si byla absolutně jistá, že to bude naprosto v pohodě a vůbec jsem nebyla nervózní. Shodou okolností to bylo na předolympijském závodě Světového poháru v Pekingu. Ty konce finále jsou opravdu nejtěžší. Vždycky jsem v nich zpomalila, abych se ujistila, že dělám všechno správně a nic zbrkle. V tomhle je střelba naprosto jedinečná a nádherná.

Karel Felt, Sport.cz, Právo

Zrušit


Časová osa: Ostatní sporty

Filtr článků - Ostatní sporty


Podsekce:

     
  • Výsledky
  • Kalendář
  • Medaile

Načítám data
Vyčkejte prosím, načítám data..