Zlámané nohy? Rodina bere, že nemám normální práci. Neříkají, ať toho nechám, líčí Podmol

Sbírali střípky z dvou pošramocených kostí a šroubovali je k sobě. Teď tu byl doktor, ukázal rentgen a říkal, že se to povedlo. Pravačka vypadá hůř, tam se ještě čeká, až splaskne otok.

Po druhé operaci to bolelo nejvíc, už jsem neměl tolik tlumicích léků a vrtali se mi tam pět hodin. Samozřejmě to bolí pořád, ale už míň. Něco na bolest mám, ale už nejsem na kapačce.

Asi jo. První zranění jsem měl otevřenou zlomeninu stehenní kosti, která je větší, ale to jsem byl mladej kluk. Dvě nohy najednou jsem zlomené neměl, to je průšvih, jak je člověk nemobilní. Oslabí se celý spodek, rekonvalescence je dlouhá… Ale pořád jsou to jen kosti, měly by se dát do kupy. Doktor říkal, že už to nebude jako předtím, ale to není nikdy.

Už tady jsem na to najel, co se týče stravy. Kamarád mi přivezl nějaké doplňky, co pomáhají na otok, výtažky z čínské houby… Hlavní nálož pak přijde doma.

Ta přišla už na odrazu. Poprvé jsem si vzal motorku třístovku místo dvěstěpadesátky, což je lepší na backflipy (salta vzad), kde má větší sílu, ale na tenhle typ triku je důležitější rovnováha a bylo těžké to odhadnout s plynem. Navíc tady rampa nebyla největší a při nájezdu jsem zjistil, že organizátoři trochu změnili zatáčku. Nabral jsem větší rychlost, než jsem chtěl, a už když jsem se odlepil od rampy, viděl jsem, že motorka letí víc na přední kolo. A jak ji při tom triku držím jen za jedno řídítko a sedadlo, nejde s tím nic dělat. Viděl jsem, že bych šel přes řídítka, a ještě by mě motorka přiklepla, tak jsem ji radši zahodil a snažil se dopadnout na nohy. Jenže mě to otočilo, dopadal jsem pozadu a hned to křuplo…

Volali mi a psali. Máme takový chat, já jim psal, ať se nezlobí, ale v těch bolestech jsem nikoho vidět nechtěl, ještě by bylo riziko, že se sem zanese nějaké infekce. Takže tu byl se mnou jen brácha, ale těch povzbuzujících zpráv jsem dostal spoustu.

Mám knihy s motivačními citáty, ale nejvíc mě nabíjejí lidi na Instagramu, když posílají zprávy, jak je posílily i negativní zážitky. Také věřím, že mě tahle zkušenost udělá lepším.

Vždycky se snažím vysvětlit, že je to má práce, maximálně si jí věnuju, trénuju, zdravě jím, medituju… A že například ta sestřička, když má sto kilo, třeba kouří krabičku denně, tak hazarduje víc. Jasně, vím, že když udělám chybu, bude mě to bolet, ale zároveň mi ten sport přináší spoustu krásných momentů, co v normální práci nezažiju. Jsem motorkář, i rodina to bere, že táta nemá normální práci a může se v ní i zranit.

Ne, podporuje mě, ví, že freestyle motokros je mojí součástí. Hodně nám dal, ať už je to zabezpečení, cestování po světě, nějaký nadhled… Také se samozřejmě snažím to dělat co nejbezpečněji a nikdo z blízkých mi neříká, ať toho nechám. To spíš cizí lidi.

Já doufám, že bude malíř. (úsměv)

Já už na letošek plánoval, že to bude má poslední sezona v mistrovství světa. Mám devět medailí z celkového hodnocení, to nikdo nemá, tak jsem myslel, že se desátou rozloučím. Ve čtvrtek jsem chtěl oznámit, že pojedu Rallye Dakar, a myslel jsem, že zvládnu všechno dohromady. Možná to byl náznak od pána boha, ať nespěchám a vyberu si jednu věc.

Dakar by se měl o rok odsunout. A ve freestyle motokrosu? V mistrovství světa jsem odjel asi 150 závodů a je to pořád to samé. Spíš se chci věnovat speciálním projektům, jako byl skok přes dům nebo přes Taxisův příkop, který jsem chystal. To, co si lidi budou pamatovat.

Určitě. Tam chci být v plné formě. Doktoři říkají, že rekonvalescence trvá šest měsíců, ale to platí pro normální lidi, já věřím, že to dokážeme vyléčit líp a rychleji. (úsměv)