Článek
„Po každém závodě, ať mrzne, prší nebo je slunce, mám rty úplně rozpraskané. Z nervů," vypravuje 59letý Josef Kopecký v servisní zóně týmu Škoda Motorsport při Španělské rallye. Svého 36letého syna doprovází na závody jako hlavní technik. „V první fázi mám stres, aby všechno na autě fungovalo. Pak se nervuju, aby dojel do cíle. A nakonec mám nervy, jestli bude nejrychlejší. Někdo říká, že závodí pro potěchu. Já motorsport miluju. Ale nebavilo by mě se jenom účastnit, vždycky chci vyhrát. A Honza to má úplně stejně."
Do Španělska dorazil Jan Kopecký jako jistý mistr světa. V průběhu sezony ovládl všech pět soutěží, do nichž nastoupil. Ve Španělsku pak byl na pódiu jako stříbrný.
Jak se vlastně kluk z Kostelce nad Orlicí stal šampionem? „V osmi letech si hrál s bagrem na písku, kopal do balonu a s dalšími kluky hrál fotbal. Do ničeho jsem Honzu nenutil. A už vůbec jsem nechtěl, aby závodil," vzpomíná na osmdesátá léta minulého století táta Josef.
Sám za volantem sbíral velké úspěchy. Ve čtrnácti se dostal shodou okolností k závodění v motokárách. Později byl sedm let v reprezentaci. Dařilo se mu tak, že ho začal podporovat italský výrobce. „Jenže jsem nebyl ve straně a soudruzi mě obvinili ze snahy emigrovat. Marně jsem se hájil, že to je nesmysl. Vzali mi pas i závodní licenci a rok jsem nemohl na okruhy," říká starší Kopecký, jenž se po revoluci stal mistrem Evropy v závodech do vrchu a pravidelně vládl okruhovým šampionátům.
Největší průšvih? Když přehodil kostel
„Honza skvěle sportoval. Byl šikovný na atletiku, výborně házel. Když jsme se přestěhovali do Kostelce, tak se s kamarády vsadil, že přehodí kostel. A fakt ho přehodil, jenže na druhé straně trefil čelní sklo auta... Ale to byl jeho největší průšvih. Nedržel se žádné party. Žena říká, že jsem ho nikdy neuhodil," tvrdí otec šestinásobného českého šampiona v rallye.
„V jedenácti Honza doprovázel sousedova syna na motokáry. A vrátil se nadšený. Začal na nich jezdit. Hodně se mu tehdy věnoval děda, můj otec Josef," vykládá Josef Kopecký, jak se Jan nadchl pro svět motorů. Když bylo mladému osmnáct, závodili společně v jednom týmu v tehdejším Octavia Cupu. A v roce 2001 benjamínek okruhový seriál ovládl, když porazil i tátu.
„To bylo jedinkrát, kdy jsem mu málem dal pár facek. Ne proto, že jsem prohrál. Ale za vítězství bylo auto, za které bylo možné pokrýt náklady na provoz týmu během zimy. V předposledním závodě jel za mnou. Pouštěl jsem ho, aby si upevnil průběžné vedení, ale nepředjel mě. V cíli řekl, že takovým způsobem vyhrávat nechce... Naštěstí poslední díl tehdy vyhrál a byl první i celkově," směje se při vzpomínkách Josef Kopecký.
Z auta udělal hromadu šrotu
To už syn koketoval s rallye. Ale v roce 2003 udělal při závodech v Tatrách z Octavie WRC hromadu šrotu. „Měl těžký otřes mozku. Ve špitále jsem ho nosil na rukách od dveří ke dveřím. Když byl fit, řekl jsem mu, že nechci, aby jezdil dál," vybavuje si táta okamžik, kdy byla Janova kariéra na rozcestí.
„O pár dnů později k nám domů přijel Vratislav Kulhánek, tehdejší ředitel automobilky, který Honzu hodně podporoval. Řekl jsem mu, že kluk už závodit nebude. Ale pan ředitel byl neoblomný, vytáhl Honzu do Vysokého Mýta a posadil ho do vypůjčeného WRC. To byl klíčový moment jeho kariéry."
Jan Kopecký poté vyhrál dvě soutěže domácího šampionátu, čímž nastartoval úzkou spolupráci s týmem Škoda Motorsport. „V začátcích jsem chodil a půjčoval si peníze. Ale nebral jsem to jako oběť. Šlo přece o syna. Ani manželka neremcala, že za investované finance mohla jet někam k moři na dovolenou. A později jsme měli štěstí na silné partnery, jako byla mladoboleslavská automobilka nebo společnost Matador," připomíná významný faktor na cestě k úspěchu Josef Kopecký. „Velký podíl měla pochopitelně i manželka Jana a vynikající rodinné zázemí."
Výstup na vrchol ovšem nebyl bez překážek. „Honza byl hrozně ctižádostivý. Pokud se nedařilo, nepropadal špatné náladě. Snažil se vymýšlet nové cesty a způsob, jak se zlepšit. A současně hodně obětoval přípravě mimo auto. Když začal před deseti lety spolupracovat s Járou Jiříkem, byl jsem zvědavý, jestli se výkonnostně posune. A fakt se zlepšoval. Hodně se zlepšoval," popisuje Kopecký senior.
Posilovna za půl milionu
Tehdy s manželkou budoval rodinné sídlo. Jednu místnost vyčlenil pro techniku a pračku se sušičkou. „Jenže přišel Honza a říká: Tati, to je skvělé místo pro posilovnu! Jen jsem se usmál. Přišlo mi to bláznivé. Ale Honza na splátky koupil stroje za půl milionu, pak investoval i do trenažéru, který používají jezdci formule jedna. Když cvičí, klepou se nám hrnky v policích," nechává nahlédnout do rodinného zákulisí Josef Kopecký.
A je smířený, že jistou dobu nádobí ještě vibrovat bude. „Manželka do kluka hučí, že by ráda nějaká vnoučata. A já Honzovi občas nadhodím, jaké to bylo, když jsme spolu závodili v jednom týmu, jestli by něco podobného nechtěl sám zažít v roli táty. Odkývá mi to, ale v hlavě má zatím jenom závody."
I proto je jasné, že rozpraskané rty bude mít Josef Kopecký dál. „Ale po návratu ze Španělska jsem na chvíli přece jenom vypnul, sedl si a všechno si vychutnal. Vždyť kluk vyhrál titul mistra světa!"
