Článek
Kladivářka z Kolína byla v sobotu ráno vše, jen ne klidná. „Špatně jsem spala, ráno vstávala brzy. Před prvním hodem jsem se rozbíhala, udělalo se mi strašně těžko a úplně se mi sevřelo hrdlo. Nemohla jsem dýchat a říkala si: Panebože, co mám dělat? Tak jsem si na chvíli lehla a dala nohy nahoru,“ popisovala svůj boj se závodním stresem.
Posledním pokusem do finále
Po dvou sériích byla bez šance na postup, zbýval třetí hod. V ten moment si vzpomněla na svého tatínka, který ji ještě v roce 2012 na londýnské olympiádě fandil, ale před necelými třemi lety zemřel.
„Já si na něj často vzpomenu. Vždycky mi hrozně přál, ale když mi to nešlo, odcházel ze stadiónu. Vím, že kdyby tady teď byl, na třetí pokus by odešel, pak by se vrátil a řekl, že mi to vyšlo proto, že odešel,“ dojatě vykládala. „Je tu se mnou,“ dodávala.
Když odházela i druhá skupina, Šafránkové se ulevilo a věděla, že i svému otci by postupem udělala obrovskou radost.
Trnula každým hodem
„Nejsem takový drsňák, co by po své skupině odešel a dělal, že ho to nezajímá. Seděla jsem tam, stresovala se a trnula každým hodem, aby mě nepřehodily,“ přiznávala 193 cm měřící kladivářka. Pak už mohla spokojeně vyrazit na týmový hotel v centru Londýna a přijímat gratulace od parťáků z výpravy.
Svůj cíl si splnila, ve finále nemá co ztratit. A snad kromě superfavoritky Anity Wlodarczykové z Polska nebude mít nikdo nic jistého. „Budu do toho šít od začátku,“ slibuje bývalá juniorská vicemistryně světa i Evropy.
