Článek
Nechtěla jste si nechat otevřená zadní vrátka?
Vzhledem k mému věku už to asi není ani možné. Kdyby mi bylo pětadvacet, uvažovala bych o tom, ale příští rok mi bude 32 let, než bych se dostala do formy, také chvíli trvá. Radši se budu věnovat dítěti, než abych si pak něco dokazovala.
O blížícím se konci kariéry jste ostatně mluvila už během sezóny…
Když jsem doběhla při mistrovství světa v Londýně, přišel za mnou Adam a já se strašně rozbrečela. On se divil, že přece není špatné být v semifinále. Jenže já nebrečela proto, že jsem vypadla, ale nějak jsem věděla, že končím. Najednou tělo i hlava řekly, že je konec.
Co bude vaše nejsilnější atletická vzpomínka? Evropské stříbro z Helsinek, halový evropský titul z Paříže, či snad triumf při Zlaté tretře na čtvrtce ve skvělém čase 50,85…
Budu vzpomínat na všechny velké závody, každý mi něco přinesl. Ať už to byla medaile, nebo zkušenosti. Ale ta Zlatá tretra byl nádherný okamžik, kdy mi 20 000 lidí fandilo a pak jich hodně zůstalo stát s otevřenou pusou, včetně mě.
Teď po letech zažíváte podzim bez soustředění. Nechybí vám?
Nechybí. (úsměv) Od čtrnácti let jsem s atletikou pořád něco dělala, nevynechala přípravu, teď si užívám, že nic nedělám. I těhotenství zvládám zatím bez potíží, z toho mám radost.
Minulý týden vás partner pořádal o ruku. Stihnete svatbu ještě před porodem?
Od Adama dorazí hodně lidí, asi by se nikam dovnitř nevešli, tak to budeme muset nechat na léto, i když to bude trošku náročnější.
Jaké jsou vaše pracovní plány? Dělala jste si trenérský kurz…
Ten jsem dokončila a jsem trenérka třetí třídy. V prosinci rozjedu tréninkové kempy pro děti, snad s hlídáním pomůžou babičky, protože se jich chci aktivně účastnit.
