Článek
O tom se talentované blondýnce v létě zdaleka ani nesnilo. „Vždyť já v tu dobu ani nevěděla, že budu mít možnost jezdit IBU Cup,“ přiznává. Jenže příležitost ve „druhé lize“ světového biatlonu dostala a popasovala se s ní náramně. Hned při svém druhém startu mezi dospělými vyhrála sprint v norském Beitostölenu, přesto pozvánku do Nového Města nečekala.
Z kulisy má respekt
Vzala si chvilku na rozmyšlenou, nechtěla udělat neuvážený krok. „S trenérem jsme se radili. Měli jsme jiný závodní plán a řešili jsme, jestli pro mě nebude příliš velká zátěž tolik diváků kolem trati,“ přemýšlí. Nakonec však na pozvánku kývla. „Ale mám z toho respekt. Ještě si úplně nedokážu představit, jak to tu bude vypadat,“ přiznávala po tréninku.
Pár minut předtím se kolem ní prohnala Němka Laura Dahlmeierová, na střelnici se chystala Italka Dorothea Wiererová. „Vždyť ty jsem znala jen z televize. Nejradši bych jim říkala o podpisy,“ rozesměje se. Pobyt mezi biatlonovými hvězdami je pro ni velkou školou. „Všímám si u nich hlavně střelby a manipulace na střelnici, tam mám velké rezervy,“ ví.
Její rodiče se věnovali basketbalu a volejbalu, Davidová se ale odmala proháněla po tratích v Bedřichově na běžkách. A před šesti začala pokukovat i po biatlonu. „Chtěla jsem si ho vyzkoušet, v Jablonci je kvalitní a velká základna,“ vysvětluje své pohnutky.
Dohání školu
Láskou na první pohled ale biatlon nebyl. „Střelba mi vůbec nešla,“ zakření se. Ostatně i dnes si ráda zazávodí mezi specialistkami na běh na lyžích.
Po biatlonové „výuce“ ji čeká návrat ke škole, Davidová studuje prvním rokem obor rehabilitace a asistenční práce se zvířaty, ostatně zejména koně jsou její velkou zálibou.
„Pořád něco doháním, snad to půjde zvládat,“ doufá. I kdyby naskočila do kolotoče Světového poháru? „To se určitě nestane. Mám před sebou ještě dva roky v juniorkách, pak se třeba dostanu do béčka. Chci jít postupně,“ zůstává nohama na zemi.
