Koukalová dělá za biatlonem tlustou čáru a Právu řekla: Nechci žít mediální obraz, ale ukázat sebe

Poměrně dost. Protože mi bylo úplně jasný, že někteří lidé nejsou na úplnou pravdu z mého životního pohledu připraveni. Měla jsem ale pocit, že když přistupuju upřímně sama k sobě, musím být stejně otevřená i vůči okolí. Uvedla jsem hodně věcí, na které třeba ani sama nejsem pyšná. Takhle jsem to ale cítila a trochu počítala s tím, že reakce budou hodně rozporuplné.

Rozumím tomu naprosto. Bylo mi jasné, že si to lidi mohou brát osobně, ale šlo to ze mne. Měla jsem takovou zkušenost s těmi lidmi a na základě té jsem všechno popsala. Říkala jsem si, že nemůžu napsat v něčem úplně pravdu a někdy jen půlku, kdy se to někomu hodí. Když už, tak jsem tam napsalo všechno, včetně nelichotivých poznatků. Sebemenší kritika je u nás vnímána negativně. Lidi, kteří mají pozitivní přístup k životu, a já se k nim počítám, si všímají spíš pochval.

Nechci žít pro nějaký mediální obraz, ale pro to, jaká opravdu jsem. Ani na moment jsem neváhala, že bych to neměla udělat. Chápu, že lidi jsou rádi, když vidí někoho, jak vyhraje a směje se na fotce, ale řekla bych, že to je jen taková skořápka a není to úplně celistvý obraz osobnosti. Chápu však, že po mých vyjádřeních se asi změní pohled na různé věci.

Určitě jsem si zavřela spoustu dveří. Ale nejde mi o lidi, kteří mě zavrhnou na základě toho, že jsem se vyjádřila upřímně. Chtěla jsem spíš ukázat, že biatlon v mém podání nebyl jenom o těch pár minutách v cíli po dojezdu závodu. Prožila jsem úžasné roky u sportu, které mě někam dostaly, ale musela jsem ukázat i druhou stránku, kterou bohužel veřejnost nevidí. Stálo mi to za to, i když je mi jasné, že po tom všem, co jsem napsala, už asi nepřipadá v úvahu vrátit se do biatlonového týmu.

Vypsala jsem se ze všeho, co mám za sebou, udělala jsem takovou pomyslnou tlustou čáru a teď se cítím mnohem líp. Skončila jsem se sportem, který mi zabíral spoustu času. Doufám, že teď přijde veselejší budoucnost a nadchla jsem se pro tolik věcí, které budou velké zpestření v mém životě, a těším se na ně.

Dostala jsem pár výtvarných nabídek na různé projekty. Můžu se tady podílet třeba na práci s takovým výtvarným esem jako je akademický sochař Jiří Dostál, což mě hrozně baví a moc si toho vážím. Pak dělám tvář několika velkým značkám, do toho pomáhám s rekonstrukcí bytů, které potom dále prodáváme. A navíc s manželem stavíme dům v Hořovicích, takže se vůbec nemáme šanci nudit.

Rozhodně, mám s ním spojené nejsilnější momenty života. Trénovala jsem s tím, že jsem chtěla vyhrávat a těšilo mě to. Když si vybavím sport jako takový, tak nejsilnějším momentem zůstane jednoznačně dojezd cílovou rovinkou v Novém Městě na Moravě v prosinci 2016, který byl asi nejhezčím sportovním dnem v mém životě a řekla bych, že ve vzpomínkách předčí i moje vítězství na mistrovství světa 2017.

Zbavovala jsem se různých negací. Když se člověk snaží něco dokázat, tak kolikrát zapomene, že balancuje na pokraji zdraví nebo se už pohybuje lehce za hranou a pak to nakonec dopadne, že nemůže třeba uzavřít svou kariéru účastí na olympiádě.

Celkově se cítím daleko lépe, i když jsem okamžitě nenastoupila do další péče. Po těch měsících rehabilitací jsem z nich měla už nepříjemné stavy a chtěla si celkově odpočinout od prostředí, které bylo můj denní chléb. Teď už načerpávám energii z jiných věcí.

Když máte takové potíže, tak jste mistr, jak to kamuflovat. Ať jsem přijela kamkoli, hledala jsem místo, kde budu po jídle sama, a nikdo mě neuvidí. Zní to hrozně, ale bylo to tak.