Článek
„Proč se bát, že v pátek začíná mistrovství světa. Sice začínám hned patnáctkou, ale tak je daný program šampionátu,“ pokrčil Bauer rameny. Na zájem o svou osobu si již zvykl. „Už od konce minulé zimy všichni čekají medaili. Kolena se mi netřesou, samozřejmě budu chtít vyhrát, ale neberu to jako nutnou povinnost,“ doplnil při úterním setkání s novináři v dějišti šampionátu.
S ohledem na nedávné zdravotní problémy vynechal generálku na mistrovství v italském Valdidentru a připravoval se na tratích v okolí Harrachova. Zkraje týdne už kroužil ve Vesci. „Od včerejška už tolik nesněžilo a tratě byly mnohem lépe upravené. Stále ale nemám pocit, že by to byl můj šálek kávy,“ líčil.
Válečné malování nechystá
Světový pohár ve Valdidentru vnímal Bauer jen z domova a pozorně sledoval své největší soupeře. „Švédové Södergeren a Olsson, Estonec Verpalu,“ připomněl závodníky, kteří mu uvízli v hlavě. Narozdíl od loňska, kdy suverénně vládl Světovému poháru a své rivaly strašil čertovsky černou bradkou, ale žádné překvapení nechystá. „Ale možná něco bude,“ pousmál se a prohrábl rašící strniště.
Na domácí mistrovství se už každopádně hodně těší. „Poslední týdny přípravy hodně zkomplikovalo zdraví, těšil jsem se ale tak, až jsem se budil ze spaní,“ líčil v dobrém rozmaru. Stejně se ale těší, až se po všem shonu setká v klidu se svou rodinou, od níž se musel s ohledem na zdraví držet dál. „Sezóna je s jasným vrcholem a odloučení k tomu bohužel patří. V listopadu jsem se sbalil a věděl jsem, že se doma prakticky ukážu až v březnu. Manželka už si občas stěžuje,“ dodal s úsměvem Bauer.
