Rubriky:

Lyže a snowboard

Z můstku rovnou do sněmovny. Už se těším, říká čerstvý poslanec Janda

20. listopadu 2017 07:48 - Wisla

Je konec. Skokan na lyžích Jakub Janda se v sobotu v úvodním závodu Světového poháru v polské Wisle naposledy spustil z můstku a definitivně uzavřel skokanskou etapu, během níž získal dvě medaile na mistrovství světa, vyhrál Turné čtyř můstků i Světový pohár. Od pondělí z něj bude poslanec dolní komory Parlamentu České republiky. „Je to definitivní, vracet už se nebudu,“ řekl 39letý Janda, který se do sněmovny dostal tak, jak se na skokana sluší. Díky preferenčním hlasům poskočil na druhou příčku Moravskoslezské kandidátky ODS.

 

Jaroslav Ožana, ČTK

Jak vám to zní, když vás oslovím pane poslanče?

Zní to zajímavě (usměje se). Kamarádi mi už tak z legrace říkají a měl jsem už i pár telefonů s pozvánkami, kde mě oslovili pane poslanče. Holt už to asi neodpářu. Od pondělí to bude oficiální.

Loučení s kariérou skokana jste zvládl bez viditelných emocí. Držíte je pod pokličkou?

Já na tyhle věci moc nejsem. Emoce většinou držím v sobě a pustím je ven, jen když jsem sám. I proto o mě spousta lidí říká, že jsem ten nepřístupný, nesympatický a namachrovaný frajer s kamennou tváří. Lidi, co mě znají osobně, ale ví, že jsem úplně jiný.

Tvář pokerového hráče může být v politice výhoda.

Zrovna v pokeru jsem ovšem špatný. Když mi přijdou dobré karty, tak se začnu smát. Neumím blafovat. Ale jo, může to být výhoda. V politice často jednáte s lidmi, s nimiž nevycházíte. Nejhorší je, když se na něčem domluvíte a pak to neplatí. Takovému člověku už nevěřím.

Co jste si dal po posledním závodě kariéry k večeři? Bylo to něco, co byste normálně nemohl?

Těšil jsem se, že se konečně najím bez jakýchkoliv výčitek. Bohužel, než jsem se z můstku dostal na hotel, už na večeři nic nezbylo. Ale měli tam výborné sádlo se škvarky. To miluju, ale vždycky jsem musel jen tak lehce. Teď jsem si dal na chleba namazal trošku větší vrstvu.

Biatlonistka Gabriela Koukalová si sádlo se škvarky dávala i během olympiády...

Gabriela Koukalová dělá trošku jinačí sport, potřebuje energii a taky ji spálí. Já, když vyjedu lanovkou nahoru a jdu padesát schodů, tak tolik energie nespálím. Ukládá se to, což není pro skokana dobré.

Těšil jste se i na tohle, že se nebudete muset v jídle omezovat? Nebo si na to člověk za ty roky zvykne?

To jste řekl dobře, člověk si zvykne. Když přijde jaro, tak to neřešíte, jíte normálně a po měsíci, když stoupnete na váhu, máte výčitky a zase se snažíte jít s váhou dolů. To je další z věcí, na kterou jsem se opravdu těšil. Že si budu moct dát svíčkovou, guláš, cokoliv, aniž bych si dával jen půlku naběračky a kousek houskového knedlíku. Můžu si dát tři, čtyři, pět...I když teda nevím, kolik toho sním, protože velký jedlík nejsem.

Nemáte obavy, že vám za pár let budou lidi říkat, že jste obtloustlý?

Pro normální lidi budu furt štíhlý, protože teď jsem extrémně hubený. Pro skokany určitě budu tlusťoušek. Tomu se nevyhnu. Ať potkávám kohokoliv z bývalých skokanů - Borka Sedláka, Martina Cikla, Tondu Hájka... První, co si řekneme je: ‚Ty v..e, ty seš tlustej!' Tahle hláška padne vždycky. Říkali mi, počkej, až skončíš ty. Vím, že přiberu, ale nejsem typ člověka, co by vážil sto dvacet kilo. Moje hranice je 75 kilogramů. Budu chodit do posilovny a svaly na mě budou jen hrát (smích). V posilovně alespoň konečně můžu trochu vytvarovat hrudník, ten jsem celou kariéru bouchat nemohl.

Proč, svaly by vás táhly k zemi?

Sval je těžký a kámen neletí. Letí papír. Takže čím lehčí, tím lepší. Čím víc má na sobě skokan svalové hmoty, tím hůř pro něj. Proto jsou skokani vyhublí. Máme jen našlapané nohy a docela břišáky, ale hrudník a ručičky máme co nejmenší.

Neměl jste jednoduchou kariéru. Je nějaký moment, který vás mrzí?

Nic mě nemrzí a ničeho nelituji. Myslím, že tady je spousta kluků, kteří by moje výsledky brali všemi deseti. Jasně, mohla být možná olympijská medaile a je škoda, že Vasja Bajc (bývalý reprezentační trenér) tenkrát po dobré sezoně odešel. Prožil jsem krásných 21 let ve Světovém poháru na top úrovni, ale už se k tomu nevracím. To bylo včera, sbohem.

Ale přece jen, nebyla olympiáda v Turíně, kam jste jel v životní formě, promarněnou šancí?

Asi to tak mělo být. Vyhrál jsem v tom roce Turné čtyř můstků i Světový pohár. Kdybych vyhrál v Turíně, třeba bych neměl Světový pohár. Po sezóně mi Aleš Valenta řekl, že by zlatou za celkové vítězství ve Světovém poháru vyměnil. To pro mě bylo úplně nejvíc.

Prý nesnášíte zimu?

Když začne padat sníh, tak mě okamžitě napadne, že zase budu muset před domem odhazovat sníh. A když to taje, tak na to, že budu mít věčně špinavé auto a všude bude je hrozný nepořádek. Ale není to tak, že bych ji úplně nesnášel. Zima má své kouzlo, třeba když můžete jít s dětmi sáňkovat, nebo stavět sněhuláka.

Jak jste se vyrovnával s tím, že se skoky na lyžích jsou zimní sport?

Vždycky jsem si říkal, proč třeba neboxuju. Byl bych ve vyhřáté hale. Po třech vteřinách bych ležel na zemi, za tři dny by mě probrali v teplé nemocniční posteli. Někdy na tom můstku opravdu promrzneme až neskutečně. Sníh jsem měl rád opravdu jenom na můstku, nebo když jsem šel na sjezdové lyže, jinak ne. Raději mám teplo. Ale ne zase horko. To je taky něco hrozného. Nesnáším, když se musím třikrát denně sprchovat, protože jsem zpocený. Já mám vlastně problém se vším (smích).

Takže nehrozí, že byste se šel prohřát na rallye jako Adam Malysz (bývalý polský skokan startoval třikrát na Rallye Dakar)?

To je něco jiného, tam by mi to asi tolik nevadilo. Miluju automobilové závody. Chtěl bych se v tom někdy svézt. Kdyby mi někdo tu možnost nabídl... je to sen asi každého malého kluka. Já jsem chtěl být jako kluk pilotem formule 1. To by bylo zaměstnání, které by se mi líbilo. Ale to už mi asi nenabídnou

Je vám 39 let, nicméně nenecháte si otevřená vrátka pro návrat?

(smích) Ne, ne. Na návrat opravdu nepomýšlím. Řekl jsem, že když jednou skončím, tak skončím a přes to nejde vlak. Jedině, že by mě ukecali na nějakou exhibici, nebo závod veteránů, ale to bych se dost bál. Za svůj život jsem si už skočil dost skoků. Jestli bude na jaře nějaká oficiální rozlučka, jak plánuje svaz, tak možná ty lyže nazuju a jeden skok si dám. Ale budou mě muset hrozně dlouho přemlouvat.

Za jak dlouho si myslíte, že vám skoky začnou chybět?

Samozřejmě, chybět mi budou. S tím se nedá nic dělat. Ale kdy to přijde, nevím. Kdyby byly volby na jaře, bylo by to jinačí a sezónu bych dojel. Ale řekl jsem, že pokud budu zvolen, tak skončím a to plním. Už jsem stejně v srdci věděl, že tahle sezóna je stoprocentně poslední. Už jsem se chtěl věnovat něčemu jinému.

Váš sedmiletý syn Oliver také skáče na lyžích. Jak mu to jde?

Z mého pohledu neskáče úplně nejlépe. Nelíbí se mi ten jeho nájezdový postoj, ale jsem perfekcionista a chtěl bych, aby byl od začátku perfektní, i když samozřejmě vím, že to nejde. Ve svém ročníku bojuje nejvíce s Matesem Maturou. První dva závody vyhrál Mates před Oliverem, poslední dva závody naopak Oliver porazil Matese. Ale přeskočil je pak nějaký Řezníček, takže ještě toho Řezníčka musíme udělat a bude klid (smích). Jsem rád, že Olík dělá nějaký sport. A je mi jedno jaký.

Říkal jste, že nemá dobré nájezdové postavení. V čem dělá chybu?

Sedí na nájezdu hodně vzadu. Musí mít trošku větší úhel, ale to doladíme. Nechci se trenérům moc plést do řemesla, protože nejhorší trenér je tatínek. Zažíval jsem to celý život a teď to vidím u těch malých kluků. Na druhou stranu mi manželka říká, že jsem úplně stejný (smích). Ta otcovská deformace tam asi tedy je, ale snažím se brzdit a trenérům do toho nefušovat.

Jiří Tomaškovič (Wisla), Právo

Zrušit


Časová osa: Lyže a snowboard

Filtr článků - Lyže a snowboard