Článek
Naposledy závodil na MS v Paříži 1991. „Pak jsem asi na pět let skončil, ani jsem nevzal pádlo do ruky. Neměl jsem to v hlavě srovnané, bylo tam víc okolností,“ vzpomíná.
Pak se ale do programu velkých akcí začala prosazovat dvoustovka a Bubanec ucítil s parťákem Josefem Semeckým šanci. „V zimě jsme začali trénovat, bohužel on pak na jaře tragicky zemřel. Od té doby mě to drží, tak jsem rád, že tu můžu být trochu i za něj,“ přiznává.
Hospůdku omezil
Před šesti lety se dal dohromady s Danem Drahokoupilem a i když se souběžně věnoval sbírání úspěchů na dračích lodích i práci v pneuservisu, dokázali na domácí scéně vítězit. „Ale ani ve snu mě nenapadlo, že pojedu po čtvrt století na mistrovství světa. I jsem zvažoval, že to nechám mladším, ale parťák mě přemlouval, tak jsem si to tu nechtěl nechat ujít,“ líčí.
Po jistotě nominace se také opřel do tréninku ještě s větším elánem. „Také jsem přizpůsobil životosprávu. Chodím si dřív lehnout i hospůdku jsem omezil,“ usmívá se Bubanec.
