Článek
Jak dlouho jste balila olympijský kufr a tašku?
Asi tři hodiny. Měly jsme s Martinou každá svoje věci v komínkách ve svém pokoji a radily se, co vzít a co ne. Pak jsem všechno zabalila a zase vybalila a zkontrolovala. Snad mám všechno.
Co jste doma stihla?
Rodiče pro mne přijeli z Vrchlabí do Velkého Oseku. Něco jsem si stihla zařídit, hlavně jsem si užívala rodiny. Doma jsem spala dvě noci a zase mě odvezli do Oseku.
Máte s sebou maskota?
Na baťůžku toho olympijského medvídka. Od maminky jsem dostala prsten, což je rodinný klenot po babičce. Věřím, že mi přinese štěstí.
Vzala jste si nějakou knížku?
Stmívání, třetí díl, docela mě chytla. Je fajn se začíst a odreagovat od všeho kolem.
Už na vás doléhá nervozita?
Trochu ano, ale ta pořádná přijde až ve Vancouveru. Pořád si říkám, že to je daleko. Ještě potrénuji a bude to v klidu.
Vnímáte i to, že předseda ČOV Milan Jirásek vás považuje za žolíka výpravy?
To určitě strašně potěší, ale zároveň i trochu svazuje, protože cítím, že se mnou počítá. Ale já ve Vancouveru nemusím nic dokazovat, chci tam podat co nejlepší výkon, co nejlíp reprezentovat, a uvidíme, jak to dopadne. Žádné velké nervy si proto nepřipouštím. Budu se snažit olympijské závody brát jako každé jiné, abych neblbla. Tlak a nervozitu musím ukočírovat, v čemž mi pomůže trenér Novák i Martina.
Kdyby vám před rokem někdo řekl, že pojedete na olympiádu...
Tak bych mu řekla, že nevěřím. Uvěřila jsem, až když jsem loni na podzim splnila limity a kvalifikovala se. Pak se to začalo výkonnostně hýbat směrem nahoru. Teď je to splněný velký sen.
Máte nějaký svůj soukromý cíl, co byste chtěla zajet?
Co si asi může sportovec před olympiádou přát... Ale že bych si řekla, že chci být na takovém nebo takovém stupínku, to si neříkám nikdy. Jen si to v duchu přeji. Když to nevyjde, je zklamání o to menší a v opačném případě radost o to větší.
Martina vás označila za svoji nejlepší kamarádku, vnímáte to stejně?
My jsme si padly do oka snad už první týden na soustředění v Harrachově, kam mě přivedl můj tělocvikář. Pomáháme si od začátku v hodně věcech. Martina mi hodně radí. Je to super, když můžete cestovat a je s vámi někdo, kdo vám pomůže, a není to jen trenér. Máme spoustu společných zájmů. Pomáhá mi i odehnat ten tlak, má s tím zkušenosti. Patří jí velký dík. Martina vždycky stojí s trenérem při mně a pomáhají mi všechno zvládnout.
Vzpomenete si ještě, že jste před pár roky hrála s klukama lední hokej a dávala hodně gólů?
To víte, že vzpomenu, hlavně ve Vrchlabí. Občas si jen tak s bráškou a bratranci zahrajeme pro legraci. Ale kanady jsem na noze neměla už dlouho. Jednou jsem to zkusila a byla to úplně něco jiného, než rychlobruslařské boty. Je to velký rozdíl i v tom, že v hokeji, jako kolektivním sportu, když uděláte jednu chybu, může prohrát celý tým. V rychlobruslení mám odpovědnost jen sama za sebe. Hokej mě baví, ale změny rozhodně nelituji.
