Hlavní obsah

Vaidišová: Dřív jsem výhry brala automaticky, teď z nich mám větší radost

Po šesti letech odehrála Nicole Vaidišová zápas před českým publikem. Ve sluneční výhni pražské Štvanice sledovaly asi tři stovky diváků duel bývalé světové sedmičky s Bulharkou Kostovovou. Domácí tenistka se nakonec propotila k výhře dvakrát 6:4.

Foto: Vlastimil Vacek, Právo

Tenistka Nicole Vaidišová během úvodního kola turnaje v Praze.

Článek
Fotogalerie

Jak vám bylo cestou na kurt?

Bylo to těžký. Nehrála jsem skoro pět let, hodně se toho mezitím událo, a nebudu lhát, že jsem nebyla nervózní. Přeci jen jsem z Prahy, takže jsem ráda, že jsem to zvládla.

Lidé vám fandili, aplaudovali...

Bylo to moc hezký, jsem vděčná za to, jakou jsem měla podporu. Strašně mi to pomohlo, protože před zápasem to byly hrozné nervy. Doma se chci pokaždé předvést, hrát dobře a splnit očekávání. Ale měla jsem i radost, že tady můžu hrát.

Většinu soupeřek, se kterými se teď utkáváte, nejspíš ani moc neznáte, je to tak?

Každý zápas je velká neznámá, ani jsem nevěděla, jak ta soupeřka vypadá. To je takové překvápko na začátek. Jsem emotivní člověk, byla jsem a vždycky budu. Ale snažím se koncentrovat, nedívat se kolem sebe, kdo kde sedí, a soustředit se na svůj tenis.

Co vás teď na hraní nejvíc těší?

Vždycky to budou výhry, ale samozřejmě i to, že vůbec v téhle pozici můžu být a hraju. Byly tam momenty po rehabilitaci, kdy to nevypadalo dobře, a nemyslela jsem, že budu moct hrát.

Je pro vás nyní těžší připravit se fyzicky nebo psychicky?

Mám super kondičního trenéra, dal mě za rok a půl dohromady úplně od nuly, ale mám dvakrát operované rameno, a o to víc s tím musím dělat. Čtyři roky jsem vlastně nepřemýšlela tenisově a vrátit se do koloběhu, není snadné. Hlavně potřebuju co nejvíc zápasů, mám odehráno jen málo.

Většina fanoušků porovnává vaše současné výkony s rokem 2007, kdy jste hrála v Top 10. Máte v sobě ještě něco z té umanuté teenagerky, která drtila soupeřky?

Myslím si, že jsem už jiná. Člověk se nemůže porovnávat, když mu bylo 16, hrál a hrál a nemusel o tom přemýšlet, šlo to samo. Byla to super část mého života, ale teď jsem starší a zkušenější.

Jaký jste si před svým comebackem na kurty dala základní cíl?

Ověřit si, jestli jsem vůbec schopná fyzicky hrát dlouhé zápasy. Opravdu si nekladu cíle, žebříčkové nebo bodové, myslím, že to je zbytečné. Začínala jsem od nuly, čas ukáže a pak si to zhodnotím.

Kolik času si tedy dáváte?

Uvidím podle pocitu. V momentu, kdy z tenisu nebudu mít radost a uvidím, že to nikam nevede, tak skončím, nebo se něco změní. Ale teď je brzo na to dělat rozhodnutí. Dřív jsem brala výhry automaticky a na nic jiného jsem nebyla zvyklá. Dneska, i po tom, co mám za sebou, už mám z výher větší radost.

Jak na váš návrat reagovaly soupeřky, s nimiž jste před lety sváděla velké bitvy?

Hodně holek za mnou zašlo a bylo příjemné, když říkaly, že mě rády vidí. Třeba Azarenková, Wozniacká, Serena, Ivanovičová ... Je to od nich milé.

Reklama

Související témata: