Článek
Cílem jste proletěl jako sedmadvacátý, v dalším průběhu závodu se před vás dostali ještě další dva borci. Jak jste s výsledkem spokojený?
Myslím, že se mi závod docela povedl. Jízda byla podle mého na lepší místo, ale nevím, jestli byly důvodem lyže, nebo jsem jel s příliš špatným startovním číslem a sníh už byl pomalejší. Všechno budeme analyzovat. V tréninku jsem totiž dělal chyby a byl jsem čtyřiadvacátý, teď jsem měl z jízdy tisíckrát lepší pocit. A tudíž jsem byl v cíli trošku zklamaný. Ale jinak je to super. Sjezdy jsou bomba. Vždy, když jsem dole zdravý, tak mám dobrý pocit.
Vašemu kamarádovi Janu Hudcovi, který startuje za Kanadu, se to nepovedlo a při největším skoku si zranil koleno. Ošklivé pády ve Val Gardeně potkalo i několik dalších závodníků. Vy jste se na skoku nebál?
Je fakt, že to bylo na hraně. Když se povede nájezd, nic se nestane a já ve vzduchu vím, že jsem v pohodě, začnu si tak od poloviny ten pocit z letu užívat.
Podle Hudcova vyjádření byla ještě před startem podoba skoku za hranicí regulérnosti.
Chtěli jsme, aby pořadatelé skok upravili, protože před hranou je dolík, který člověka ještě vynese, což je nejhorší. Když jsem na skok jel poprvé, nadával jsem si, co tady dělám. Jde o jeden z největších adrenalinů, co jsem zažil.
A vyšli organizátoři závodníkům vstříc?
Snažili se nájezd trošku srovnat, aby to tolik nekopalo. Při prohlídce trati jsem viděl, že těch pár metrů před hranou byl povrch rozkopaný. Ale efekt byl spíše opačný, bylo to hrbolaté a nepříjemné. Říkal jsem si: Ty vo.., s jedničkou bych nechtěl jet. Nevěděl jsem přitom, že ji má Honza. Když po skoku musel svoji jízdu přerušit, ještě se nájezd trošku upravoval.
Skoky vypadaly hodně dlouhé. Zažil jste během kariéry delší?
Někdo to měřil a říkal mi, že jsem letěl pětasedmdesát metrů. Nejhorší je ta výška, kdy pod vámi najednou zmizí zem. Ale jinak je to pecka.
Zdá se, že vaše láska ke sjezdům se stále prohlubuje.
Jo, baví mě stále více, ale je to nebezpečná láska. Taková zakázaná milenka (směje se). Docela si věřím a sjezdy mě vážně hodně baví. Minulý rok jsem tady v Tyrolsku byl dvaapadesátý a nyní jsem devětadvacátý, což je rozhodně o dost lepší. Přitom šlo o můj teprve druhý start ve Val Gardeně.
Nemáte po všech zdravotních peripetiích se zlomeninami a přetrhanými vazy ze sjezdů obavy?
Už nejsem takový blázen, jako v době, kdy jsem byl mladý. Většinou sjezdy v televizi vypadají hůř, než ve skutečnosti. Ale současně je třeba si uvědomit, že se kdekoliv cokoliv může stát. Devětadevadesát procent jízdy máme pod kontrolou.
V závěrečném klesání ve Val Gardeně jezdíte přes sto dvacet kilometrů v hodině. Co v daném okamžiku vnímáte?
Někdy taková rychlost neznamená vůbec nic, protože je pista krásně rovná a člověk je absolutně v pohodě. Ale třeba právě ve Val Gardeně jsme těch sto dvacet měli v místě, kde byla sjezdovka hrbolatá a ledová. Jde o poměrně nepříjemnou záležitost, protože lyže může nadskočit, trošku ujet do strany a problém je na světě. Ale ve většině případů taková rychlost znamená radost.
Radost ve sto dvaceti kilometrech na zledovatělém kopci? A jaká rychlost tedy už není příjemná?
Třeba ve Wengenu jezdíme přes sto padesát kilometrů a vůbec o tom nevíme. Nic tam člověka neruší, ten sjezd je hladký. Až v posledních čtyřiceti metrech toho kopce je cítit, že fakt letíme. Při sledování televize jsem nechtěl za nic věřit, že jezdíme tak rychle (směje se).
