Článek
Hned z prvního olympijského závodu máte medaili, procházka růžovým sadem to ale nebyla. Souhlasíte?
Musím přiznat, že zhruba ve třetině závodu jsem se s medailí loučil. Začátek byl dobrý, ale na čtvrtém kilometru na mě padla obrovská krize. I na rovině jsem měl problémy projíždět hlubokým sněhem v zatáčkách, cítil jsem se strašně unavený.
Kde se to zlomilo?
Na mezičasech mi ale hlásili, že se držím, že moc neztrácím na třetí místo. Hodně mi pomohlo, když jsem dostal informaci, že je Northug ze hry o medaile a Hellner že se obrovsky trápí.
Švéd měl závod rozjetý skvěle, nakonec měl ale co dělat, aby dojel do cíle. Kdy jste začal věřit, že jej ze třetího místa odsunete?
Kilometr a půl před cílem jsem věděl, že je to vabank. Nebyl to boj o medaili, ale boj o předjetí Hellnera. Jeho vadnoucí tempo pro mě bylo obrovskou motivací, extrémně jsem ale zisku medaile nevěřil. A dokud byl na trati, tak jsem si říkal, že to asi neklapne. Obrovská radost přišla, až když padl za cílem.
Nedal byste po takovém dramatu už bronzové medaili přívlastek zlatá?
No jasně! (smích) Je to super.
Úspěšný vstup do programu her vás asi hodně uklidnil...
Určitě. Měsíc jsem nezávodil, nevěděl jsem, jak na tom budu ve srovnání s ostatními. Navíc se mi na tratích ve Whistleru nelyžovalo úplně nejlíp. Ukázalo se ale, že na tom nejsem špatně. Přijel jsem na hry s cílem získat medaili a mám tedy svým způsobem splněno. To je velké povzbuzení. Teď už to mohu jen navýšit a když je základní cíl splněný, tak to bývá mnohem snazší.
