Článek
Mizerná střelba vám znemožnila ve stíhacím závodu proniknout k hranici první desítky. Tušíte příčinu toho, proč na vašich položkách zůstávají černé terče?
Jsme na velkých závodech a i když očekávání nejsou velká, tak tlak je. Já bohužel nejsem takový flegmatik a pouštím si to k tělu víc, než je zdrávo. Můžu si za to sám, asi chci až moc.
Je cesta ven?
(trpce se usmívá) Napadá mě vylejt si hlavu, ale to by nepomohlo nohám.
Angažování psychologa by nepomohlo?
Psychologickou pomoc jsme zkoušeli. Výsledkem si ale nejsem jistý. Jsem hodně přemýšlivý, nedokážu hodit to špatné jen tak za hlavu a oprostit se od toho. Možná by byla lepší psychiatrie, tam vás aspoň proplesknou. (smích)
Vaše výkyvy se s vámi táhnou už delší čas. Tušíte bod zlomu?
Mám pocit, že to přišlo na mistrovství světa v Anterselvě před třemi lety. Po zisku dvou medailí jsem útočil na zlato ve stíhačce, poslední položku jsem ale extrémně nezvládl a skončil až čtvrtý. Od té doby na sebe mám mnohem větší nároky, což s sebou samozřejmě přináší mnohem větší psychickou zátěž. Když se vám daří, tak nic neřešíte a věříte si.
Nyní vás čeká vás vytrvalostní závod. Může vám delší trať pomoci?
Při sprintu i stíhačce je to větší mazec, jede se ve vláčku a střílí se a střílí. Při vytrvalostním závodu je střelba o něco klidnější, nemuselo by to být tak psychicky náročné. Musím se na to zkoncentrovat.
