Kolébání kachny a hrdý krok čistokrevného koně

Předpokládá se, že běžci závodili bosí na písčité dráze - později na dráze pokryté tenkou vrstvou antuky, pravděpodobně v obuvi. O technice běhu či výkonech se zachovaly jen neurčité zprávy v podobě kulturního dědictví.

Závodili výhradně muži. Ale co ženy?

V období antiky se ve Spartě mohly účastnit kratších běžeckých závodů. Během olympijských her v Řecku měly ale smůlu, jakýkoliv závod jim byl zapovězený. Za pouhé přihlížení je čekal trest smrti. Snad jen v roce 600 měly dámy vlastní sportovní hry konané při slavnosti na počest Héry, manželky boha Dia.

Středověk byl pro ženy dobou běžeckého temna. Svítat na lepší časy začalo až mnohem později. V roce 1898 se Řekyně Melpomene chtěla zúčastnit maratónu při prvních novodobých olympijských hrách v Athénách – a přestože zaběhla zkušební běh za čtyři a půl hodiny, nebyla jí účast povolena.

Ženy zkrátka na trati budily posměch a pohoršení. Např. v roce 1904 časopis "Sport im Wort" srovnával běžecký styl žen a mužů jako „kolébání kachny" a „hrdý krok čistokrevného koně".

I kachna však dokáže bojovat. Po první světové válce už ženy začínají provozovat atletiku organizovaně a v roce 1921 byl založen Mezinárodní ženský sportovní svaz. O rok později se sportuchtivé dámy konečně dočkaly – v Paříži se konaly I. ženské světové hry převážně s atletickým programem.

Na olympiádu musely čekat až do roku 1928, v Amsterodamu tehdy mimo jiné poprvé závodily v běhu na 800 metrů, a to i přes námitky zakladatele novodobých olympijských her Pierra de Coubertina. Na start nastupovaly ženy spíše odvážné než trénované. Zvítězila Lina Radke Batschauerová z Německa, značná část startovního pole zkolabovala.

Dalších 32 let pak ženy z rozhodnutí Mezinárodního olympijského výboru na atletickém oválu nesměly v závodě uběhnout víc než půl kola. Až kolem roku 1960 se ženské tratě začaly prodlužovat. Po osmistovce se pro ženy uvolnila patnáctistovka, pak tři kilometry a nakonec po dalších dlouhých letech i desetikilometrová distance.

Odvážný kousek vymyslela v roce 1967 dvacetiletá Američanka Kathy Schwitzerová. V převlečení za muže se zúčastnila bostonského maratonu. Převlek se ale záhy "provalil" a jeden z funkcionářů se pokusil běžkyni vlastnoručně odvléct z trati. Ostatní běžci byli kupodivu solidární, mladé běžkyně se zastali, a tak mohla doběhnout do cíle.

V tomto roce se konal i první ryze ženský maratón v západoněmeckém Waldnielu. Iniciátorem byl německý sportovní lékař a popularizátor běhu pro zdraví a kondici Ernst van Aaken, vítězkou Annie Erdkampová.

Do maratonských běhů se zapojovaly i Češky. Ještě mnohem dříve, v roce 1951, než Američanka Schwitzerová vymyslela svůj převlek, doběhla Miloslava Bínová do cíle Ratibořského maratónu. Učitelku v hudební škole propašoval na start jiný maratónský běžec Jaroslav Štrupp. Ona i její dvě kamarádky zvládly 42 kilometrů mezi čtyřmi a pěti hodinami.

V roce 1984 v Los Angeles byl ženský maratón poprvé v historii součástí olympijských her. První ženou, která zaběhla maratonskou trať pod tři hodiny, byla v roce 1971 Američanka Bonnerová.

A první reprezentační družstvo maratónkyň vzniklo v ČSSR až v roce 1980.