Článek
Její diagnóza zní myalgická encefalomyelitida (ME), označovaná též jako chronický únavový syndrom. To je však podle Dobbinové hodně zjednodušující a nepřesné pojmenování.
„Únavu jsem znala ze sportu celý život. Kdybych se cítila jen unavená, byla by to procházka růžovým sadem,“ popisovala na webu britské stanice BBC, která její příběh přiblížila.
Kdy začal? V době pandemie se jí nevyhnul covid, prošla si i infekční mononukleózou. Cítila se přitom dobře, nebýt krevních testů, ani by si nemocí nevšimla. Postupně cítila, že potřebuje víc spánku, na dráze její časy zaostávaly za očekáváním. Pak si všimla větší bolestivosti uzlin na krku a v podpaží, což lékaři přikládali následkům prodělané mononukleózy.
Absolvovala kompletní sezonu 2022 s mistrovstvím Evropy, světa i Hrami Commonwealthu. Ale cítila se čím dál hůř. Budila se v noci, při běhu se jí točila hlava…
Na evropském šampionátu v Mnichově ulila start, když podle svých slov v blocích necítila nohy. V emotivním rozhovoru v mixzóně roztřesená a v slzách mluvila o pekelném roce.
A to horší teprve mělo přijít.
Na finále Diamantové ligy doběhla dvoustovku v podprůměrném čase 23,83 sekund, více než sekundu za předposlední sprinterkou. Byl to její poslední závod.
I během volna po sezoně se symptomy zhoršovaly. „Dělalo mi problém vstát z postele, hodně jsem spala,“ líčí. Zkusila zahájit přípravu na novou sezonu, ale po třech týdnech snahu vzdala.
Začala kolečko po specialistech, kteří analyzovali její symptomy. „Shodli se na myalgické encefalomyelitidě a zároveň mi říkali, že si nepřejí, aby to byla tahle nemoc,“ tlumočí slova lékařů.
Na chorobu, kterou v Česku podle odhadů v různé intenzitě trpí desítky tisíc lidí, totiž neexistuje lék. Řeší se jen příznaky, kterých může být na dvě stovky, od nevolnosti přes bolesti hlavy, poruchu kognitivních funkcí až po mozkovou mlhu.
„Připadá mi, jako by celé moje tělo vypovídalo službu, mám pocit, že jsem pár dnů od smrti,“ popisuje Dobbinová.
Na rozhovor s BBC se usadila na židli. S vědomím, že tato aktivita si vybere svou daň. „I po takových drobnostech, jako je odběr krve u lékaře, jsem pak třeba celé měsíce ležela v posteli. Takže i tenhle rozhovor, kdy si půl hodiny povídáme, na mě může mít dopad ještě v roce 2027. Ale cítím, že je důležité o tom mluvit,“ říká.
Už teď tráví v posteli i přes 22 hodin denně, ale bez prášků stejně většinou neusne. Její stav může zhoršit záblesk světla či příliš hlasitý zvuk, prakticky cokoliv. Svůj dům v letošním roce opustila jen pětkrát.
„Nemoc mi zničila život. Mám pocit, že jsem přišla o všechno. Pořád mám svou rodinu, ale přišla jsem o nezávislost, zdraví, schopnost pracovat i možnost sportovat,“ smutně vypráví.
Rodiče jí jsou v rodinném domě v Doncasteru nablízku. „Tak zoufale bych jí chtěl pomoct, ale nemůžu, protože se s tím nedá nic dělat. Vzal bych ji kamkoli, klidně i do Ameriky, kdyby to bylo nutné, ale není nic, co by jí pomohlo,“ říkal její otec Jim, bývalý fotbalista.
„Každý den máte strach, jak jí bude. Bojíte se, jak bude vypadat náš společný život v budoucnu a kdo se o ni postará, až už to sami nebudeme zvládat,“ přidává se maminka Jean.
Sestra Faye poběží v neděli v Doncasteru maraton, aby získala peníze pro výzkum této zákeřné nemoci.
Nikdo totiž neví, co přijde dál. „Budoucnost? Velmi chmurná,“ neskrývá Dobbinová. „Ale doufám, že se v budoucnu najde něco, co mi pomůže,“ uzavírá svou zpověď.
