Ledové peklo. Rozhodně ne pro bábovky

S myšlenkou absolvovat tento extrémní zimní závod jsem si pohrával už loni, kdy se konal oficiálně první ročník, ale jet sám z Kralup až na Lipno a pak zpět se mi už tolik nechtělo. Letos to bylo jiné. Zimní kilometry se mnou poctivě naběhává moje čtyřnohá parťačka Sheila, a tak bylo jasné, že jestli se zúčastním, pak nepojedu sám a sám ani nepoběžím.

A tak jsme v sobotu 11. února do Černé v Pošumaví dorazili krátce po deváté ráno. Všudypřítomní protahovači končetin a pobíhači v černých elasťácích mne pouze utvrzovali v tom, že jsme přijeli na správné místo - tedy na startoviště závodu.

Po rychlém vyzvednutí startovního čísla a čipu nás čekalo bezpečnostní seznámení s podmínkami a případnými problémy, které by mohly nastat. Důraz na bezpečnost a zdraví všech zúčastněných byla priorita pořadatelů, kteří zohlednili snad všechny možné negativní faktory a tragické scénáře. Celý závod byl pod dohledem nejen pořadatelského týmu, ale i hasičů a členů záchranářské služby.

Poslední úpravy výstroje, do startu zbývá pár minut a Sheila, můj čtyřnohý pomocník, stále nechce vypít vývar na zavodnění. Místo toho vzrušeně poskakuje kolem auta, kde se převlíkám a kňučením se dožaduje urychlení mé předmaratonské procedury. Kdyby věděla, co ji čeká, nejspíš by asi tolik nejásala. Konečně se soukám ze své provizorní převlékárny a spolu se svým parťákem se po pár cvicích na zahřátí řadíme u startovní čáry spolu s dalšími dobrou náladou a úsměvy překypujícími běžci.

Tři, dva, jedna a je odstartováno. Jako už tradičně mne čtyřnohé torpédo plné sil táhne do předních pozic, kde se také od prvních metrů usazuji. Počasí v teplotách pohybujících se lehce pod nulou se běží dobře. Jedinou starostí je terén, který sice na většině míst neklouže tolik, jak by se mohlo zdát, ale nepravidelná struktura zmrzlého ledu pokrytého nafoukaným sněhem běžce nutí dávat si pozor na každý další krok. To, jak jsem postupem času zjistil, dost vyčerpává. Proto tolik času na kochání se scenériemi krásných zátok Lipenské přehrady není, protože člověk vážně musí dávat pozor na to, kam a jak šlape.

Míjím první občerstovačku na desátém kilometru, pejsek začíná cestou ujídat sníh a hodinky právě odbíjejí průměrný čas 4:20 na kilometr. Sakra, musím zpomalit, ať doběhneme celí i zpátky. Další desítku jsme tedy zvolnili a připojili jsme se k Jirkovi a Martinovi, kteří v honbě za cílem mě a kakající Sheilu doběhli.

Možná vás zajímá, jak byla cesta značená a jak probíhala kontrola stavu a počtu běžců. Celý závod ‒ jak půlmaraton, tak maraton ‒ byl značen do ledu zapíchnutými holemi cca 500 metrů od sebe vzdálenými, podle kterých měli účastníci běžet. Každou chvíli si naše číslo zapsal někdo z pořadatelů, čímž bylo ověřeno, že jsme mezi živými a zdravými.

Otočka kousek od přehrady a nyní už jen zpátky do cíle. Půlka za námi, nožky jdou krásně a hnědý slintající motor s vyplazeným jazykem také ještě vypadá čerstvě. Na druhé občerstvovací stanici rychle teplý nápoj, vodu psovi a dál vstříc zamrzlé pláni před námi.

Čím déle běžíme, tím více docházejí slova a konverzace a humor, kterým jsme na dvacátém kilometru oplývali jako Bolek ve své manéži, je najednou ten tam. Jenže naše manéž vypadá teď úplně jinak. Jirka odpadá a mně a Martinovi se na konci Frymburka začíná odkrývat proslulá lipenská ledová pláň. Je to neuvěřitelně nádherná a zároveň děsivá podívaná. Bílá mlha, zeď, nekonečno, vítr, bičující mé promrzlé tváře, studený nos, pravidelný dech a absolutní koncentrace na došlap. Křupavá sněhová krusta pod nohama jakoby hrála tu stejnou písničku již přes tři hodiny. Lehké obrysy tmavých linií břehů v dáli nám připomínají, že neběžíme do nikam, ale že směr máme dobrý. Počkat, míjíme znovu tu první občerstovačku? Tak to už jen dvanáct do cíle! Jenže těch nejtěžších dvanáct.

Koncentruji zbytky sil, zatínám zuby a snažím se nemyslet na cíl, na teplý čaj a na to, až si sednu. Systematicky pokládám nohu před nohu, koukám pod sebe. Kyčle a kotníky od rytmických a pravidelných nárazů dost bolí a Sheila netáhne, protože toho začíná mít taky dost. Sakra jak bych teď uvítal její energii ze startu. Škoda, že tu nejsou žádné kočičky. To bychom byli v cíli hned. Je jen sníh, led, zima a nikde nikdo. Počkat ‒ směrová tyčka osamoceně se tyčící z ledu ukazuje dva kilometry do cíle, takže přepínám z apatického módu a začínám si užívat posledních pár kroků tohoto nevšedního zážitku.

Do cíle dorážíme jako jediný vodítkem spřažený pár v čase 3 hodiny, 22 minut. Ve své kategorii freestyle jsme obsadili krásné 4. místo za běžkami a kolem. Mezi běžci jsme pak doběhli pátí. Rychle se převlíkám, doplňujeme tekutiny a po vyhlášení vítězů opouštíme kemp Jestřábí. Odbočuji na hlavní silnici směr Praha a ve zpětném zrcátku vidím, jaka Sheila spokojeně uléhá v kufru auta. Ztuhlé prsty a zarudlé lícní kosti mají cestou domů dost času rozmrznout a já mám dost času si znovu v hlavě přehrát tenhle jedinečný závod.