Článek
Řeč samozřejmě přišla také na roli lídra, již na sebe Vydra coby asistent kapitána Adama Karabce bere. V nadcházejících týdnech jej možná s páskou na ruce uvidíme čím dál častěji, neboť i Karabec si zranil kotník.
Od zranění jste odkopal nějakých 140 minut v soutěžních zápasech a hned s bilancí 1+2. Není to nad plán?
Nečekal jsem to. Byl jsem nejradši už jen za to, že jsem po zranění dostal minuty. Tohle byl spíš takový bonus. Většinou už jsem přišel do rozjetého zápasu, hrálo se nahoru dolů.
Cítíte, že se po reprezentační pauze blížíte top formě?
Už se určitě cítím mnohem lépe. Trvalo půl roku, než jsem se uzdravil. Chyběla mi fyzická stránka, třeba v poháru proti Žižkovu jsem to cítil. Teď už je to na dobré cestě a věřím, že topu se pomalu blížím.
Uprostřed zálohy je ale i při zranění Adama Karabce celkem nabito.
Konkurence musí být. Na každém postu. A obzvlášť ve Spartě, pokud se chce člověk dostat do základní sestavy, nemůže nic vypustit. Uprostřed je konkurence obrovská, to vím. Dělám vše pro to, abych byl nejlepší a trenér si mě vybral.
Zranění kotníku z derby bylo první takovou komplikací v kariéře. Jaké to bylo po psychické stránce?
Do té doby jsem chyběl maximálně měsíc kvůli lehčí artroskopii kolena. Jinak nic. Byla to… zajímavá zkušenost. Určitě ne moc příjemná. Do budoucna alespoň budu vědět, jak se s tím příště vypořádat. Otevřelo mi to oči i po životní stránce.
Jak?
Měsíc a půl jsem měl berle, ani jsem si nemohl vzít kafe a donést ho na pohovku. Dělalo mi obrovský problém jezdit autem. Pomalu jsem nemohl jít ani na procházku se psem. Spíš vůbec kamkoliv chodit. Uvědomil jsem si, že zdraví je pro člověka i fotbalistu to nejdůležitější.
V létě navíc přišla komplikace, oproti původnímu plánu jste nakonec musel na operaci…
Bylo to těžké. Víceméně jsem začínal od začátku, člověku to přijde, jako by se jeho veškerá práce vypařila…
Zůstaly aspoň bicepsy, když jste měl tolik času cvičit vršek?
(úsměv) Bylo to už lepší. Když jsem začal zase běhat, tak to rychle splasklo.
S přítelkyní máte poměrně malého a huňatého pejska. Byl doma o to lepším parťákem při uzdravování?
Byl. Dělá nám velkou radost, je to roční štěně. Tedy vlastně už ne štěně, ale prostě roční pejsek. Člověk díky němu vypne od fotbalu, když je toho na něj moc. Při zranění přijde na jiné myšlenky dvojnásob.
Kdo další vás v těžkém období držel nejvíc?
Určitě přítelkyně, byla se mnou celou dobu doma, starala se o mě. Za to jí musím poděkovat. Ohromnou podporu jsem cítil i od rodiny a týmu. Dávali mi najevo, že mě chtějí zpátky, že to musím zvládnout. Předtím jsem tu byl já pro ně, teď oni pro mě. I jim bych rád poděkoval.
Když zmiňujete spoluhráče, máte na mysli i partu odchovanců, které od dospívání znáte ze Strahova? V A-týmu vás není málo.
Ano. Přeci jen se známe ještě víc než ostatní. Když je volno, chodíme spolu na kafe, je to opravdu taková strahovská parta. A večer klasika. FIFA, Fortnite, NHL…
Ještě skočme na okamžik ke kotníku. Cítíte se už úplně stoprocentní?
Musím přiznat, že první dny jsem to měl trošku v hlavě. Člověk je takový opatrnější. Ale postupem času, jak se do toho dostává víc a víc, vlastně úplně zapomene. Teď už mě nic nelimituje, cítím se stoprocentně připravený.
Nemáte pocit, že zraněním jste přišel o debut v dospělé reprezentaci, baráž a potažmo i mistrovství světa? Formu jste měl tehdy slušnou.
Když se za tím ohlédnu zpětně, asi jsem trošku doufal, že by nároďák mohl vyjít. Věděl jsem, že když výkony ve Spartě budou adekvátní reprezentaci, trenér by mě vybrat mohl. Ale přišlo zranění a všechno padlo. Troufnu si říct že v době, kdy se mi dařilo nejlépe za celou kariéru.
Neříkal jste si při sledování MS v televizi, že „tam jsem mohl být taky“?
Přiznám se, že takové myšlenky jsem měl. Ale to je fotbal, chytlo mě zranění možná v nejhorší možný čas, před ním jsem se cítil fakt dobře. Jinak věřím, že se všechno děje z nějakého důvodu. A že šance ještě přijde. Reprezentace je cíl, který bych si moc rád splnil. Ale základ musím položit dobrými výkony v klubu.
Jak se vám, mimochodem, nový herní styl reprezentace pod Santim Deniou líbí?
Zápasy samozřejmě sleduji, fotbalové prvky jsou hodně vidět. A já mám osobně za to, že máme hodně fotbalový tým. I když to kluci třeba tolik neukazovali, věřím, že v nároďáku je strašně moc velmi dobrých fotbalistů. Může to být pozitivum pro nás všechny, i pro fanoušky.
Ve Spartě jste odmala, na podzim ročníku 2024/25 jste si ale odskočil hostovat do Mladé Boleslavi. Jak na to vzpomínáte?
Označil bych to za zlomový bod v mé kariéře. Předtím jsem v A-týmu Sparty zas tolik minut neměl, poprvé jsem okusil ten opravdu dospělý, ligový fotbal. Dospěláckou kabinu. A všechno podobné. Dostal jsem nějakou roli, za půl roku odehrál snad třicet zápasů. Ohromně mi to pomohlo. Po návratu do Sparty jsem byl daleko lépe připravený. Možná bych tu bez Boleslavi vůbec neseděl.
Debut jste si v áčku Sparty přitom odbyl už na konci sezony 2021/22, kterou jste začínal v dorostu. Velký skok, že?
Ano, další zlomový bod. Nejdřív přišel B-tým a první kontakt s dospělou kabinou a soutěží. To byl, mimochodem, možná nejtěžší krok. Druhá liga a dorostenecká soutěž se nesmírně liší. Pamatuji si první zápas, tehdy ještě proti Líšni (dnes čerstvě prvoligový Artis Brno, pozn. aut.). Do té doby jsem hrál jen proti stejně starým klukům a najednou přijeli třicetiletí chlapi. A bylo poznat, že už mají dost odkopáno.
Uběhlo pár let a v A-týmu Sparty jste zástupcem kapitána Adama Karabce. Byl jste vždycky lídr?
Mezi stejně starými kluky jsem cítil, že to v sobě někde mám. Pak byl samozřejmě potřeba čas, abych to trochu probudil a šlo to přirozenou cestou. Ne nějak na sílu. Je mi třiadvacet a dělat ve Spartě zástupce kapitána je ohromná čest a zodpovědnost. Když se podívám, jaké persony tu nosily pásku dříve…
Myslíte třeba Ladislava Krejčího? Mimochodem, ten se stal kapitánem právě ve třiadvaceti.
Ano, i Láďu, ale nejen jeho. Pamatuji tu Dočkyho (Bořek Dočkal), Čeldu (Ondřej Čelůstka), Davida Pavelku… Nechtěl bych na někoho zapomenout, ale těch osobností bylo strašně moc. Za ty roky jsem si od každého něco vzal, snažil jsem se to navnímat. Mimochodem, tihle kluci mi strašně pomohli, když jsem jako vyjukaný mladík přišel.
Není jinak člověku trošku divné seřvat spoluhráče, který je o osm, deset let starší?
Nedělá mi to problém, máme to tu jasně nastavené. Co se stane na hřišti, zůstane na hřišti. A tam jsme si rovní všichni, ať už je někomu osmnáct, nebo třicet. Jinak přirozený respekt ke starším hráčům cítím, samozřejmě. Třeba u Kadeře (Pavel Kadeřábek) je ještě o level výš, za to, co v kariéře dokázal.
Teď jste jako jeden z lídrů kabiny sledoval z první ruky přestavbu kádru. Jak jste ji vnímal?
Hlavní je snažit se novým klukům pomoct, usnadnit aklimatizaci. Jakmile sem člověk přijde, od prvního tréninku cítí, že tlak je enormní. Ohromně se to liší od jiných klubů. I na kluky ze zahraničí to dýchne, musíme za každou cenu vyhrát. S kýmkoliv.
Ve Spartě jste začal jako stoper, ale teď to máte raději uprostřed zálohy, že?
Určitě. (kýve)
Bylo to tak vždycky, i když jste jako opravdu malý klouček začínal v Berouně?
Vůbec ne. Začínal jsem vzadu, párkrát jsem taky chytal…
Takže vysoký jste odjakživa?
Přesně tak. Ale brzy jsem se tak nějak ukotvil v útoku, dával jsem góly, tam mě to bavilo. Vždycky jsem to měl rád. Jako střelec jsem vydržel do nějakých třinácti, čtrnácti, pak jsem se sesunul do zálohy, skončil na stoperu. A teď jsem zpátky.
| Kanonýr Patrik Vydra |
|---|
| Jeden z širší sorty kapitánů Sparty o svých dětských choutkách střílet branky nelhal. V mladších žácích (kategorie U13) byl dokonce vůbec nejlepším střelcem české ligy! Jednadvacet zápasů a 44 tref znamenalo, že až za ním skončili třeba Christophe Kabongo, Denis Višinský či Matěj Náprstek, dnes ligoví ryze ofenzivní borci... |
Počítám, že fotbal pro vás byl odmalička jasná varianta? I váš otec ho hrál…
Strašně mě to bavilo. Jakmile táta přišel z práce, už jsem stál u dveří, že si jdeme kopat. Nejdřív já na něj, pak on na mě. Dorazil v pět a ve čtvrt na šest už jsme byli na hřišti, strávil jsem tam celé dětství. Vzpomínám na to strašně rád.
Do Sparty jste přišel v hodně mladém věku, těšil jste se? Nebo vám bylo líto opouštět kamarády v Berouně?
V tu chvíli jsem vlastně ani zas tak moc nevěděl, co Sparta je. Však mi bylo tehdy asi sedm let. (úsměv) Měl jsem víc nabídek, rozhodovali za mě rodiče. Přístup Sparty byl nejlidštější, nabídli podmínky, které vyhovovaly mně a mým rodičům. Zprvu jsme dojížděli do Prahy jen jednou týdně, pro rodiče by bylo náročné neustále dojíždět, čekat dvě hodiny na konec tréninku a pak zase zpátky.
Počítám, že v současnosti dojíždění nelitují.
Jsou rádi. Vrátila se píle, kterou do toho dali jak oni, tak já. Dodnes chodí na zápasy, občas i na venkovní, pokud to není opravdu hodně daleko. Za to, co pro mě dělali, jsem jim neskutečně vděčný.
Nemůžu přehlédnout ani vaše tetování. Číslo 23 na levé ruce je odkazem na Michaela Jordana, že?
Přesně tak. Mám rád basketbal a Jordan byl takový můj idol v tom, jak sport vnímal a co vše pro něj dělal. Četl jsem o něm knížky, sledoval seriál. Byl pro mě inspirací v době, kdy jsem fotbalu musel dávat úplně vše, abych se prosadil mezi dospělými, na top úrovni. Tetování mám jako vzpomínku na tyhle časy.
Na závěr musí přijít ještě jedna otázka. Co se má stát, abyste současnou sezonu vnímal jako úspěšnou?
Každou sezonu máme za cíl mistrovský titul, nikdy tomu nebude jinak. Byl by to můj třetí, chtěl bych zkompletovat hattrick. (úsměv) Mám i jeden double, na ten jsou vyloženě krásné vzpomínky. Oslavy byly skvělé. I když jsem toho tolik neodehrál, s klukama jsme si to užili. Budu si to pamatovat celý život.
