Za pomstu tatarák, Kubista sestřelil „svůj“ Jablonec. Byl jsem jako kůň s klapkami na očích, přiznal

Lépe si naplánovat comeback na Střelnici jako soupeř snad ani nemohl. Sezonu začal v Jablonci, ale když vycítil, že by pod novým trenérem Davidem Horejšem neměl postavení podle svých představ, raději odešel do Mladé Boleslavi, které gólem po parádní individuální akci zařídil dva body navíc.

Označil byste svůj návrat za pohádkový?

Neříkám, že jsem se nechtěl před místními lidmi ukázat, jsem rád, že se mi to nějakým způsobem povedlo. Ale asi úplnou pohádkou bych ho nenazval. Na hřišti jste prostě soupeři, zaplať pánbůh, že to dopadlo takto. Nesmírně si toho vážím.

S jakými pocity jste tedy do Jablonce přijížděl?

Nebylo to úplně jednoduché. Na utkání jsem byl samozřejmě natěšený. Jak se blížilo, cítil jsem trochu nostalgii. I při příjezdu. Myslím, že prvních třicet minut na mně bylo i docela znát, že jsem se moc ideálně necítil. Naštěstí jsem se pak oklepal. Jsem samozřejmě rád za vítězství. Momentálně jsem v Boleslavi, takže pro nás ideální výsledek, pro Jablonec samozřejmě bohužel nikoli.

Dal jste někdy gól po hezčí akci?

Trefil jsem šibenici z dálky někdy... Teď už jsem ke konci neměl ani moc sílu, abych pravdu řekl. Otevřel se mi tam prostor a byl jsem jak kůň s klapkami na očích a valil jsem směrem k bráně. V prvním momentě jsem chtěl alespoň vystřelit levačkou bodlem, aby z toho alespoň něco bylo, ale naštěstí mě asi osvítilo nějaké boží světlo a napadlo mě si míč seknout, že by to mohlo být výhodnější.

Hned jste věděl, že slavit nebudete?

Samozřejmě v první milisekundě si uvědomíte, že jste dal gól, ale pak jsem hned zvedal ruce na znamení toho, že slavit opravdu nebudu.

Co jste parťákům za výhru slíbil?

Klukům jsem slíbil jako občerstvení tatarák. Samozřejmě ho dostanou. Myslím, že se na něj všichni těšíme a za zápas si ho zasloužíme. Ještě tam byl pro střelce gólu vypsaný oběd. Tak si ho asi koupím sám. (usměje se)

Z Jablonce jste odešel v srpnu v rozehrané sezoně. Sice jste pak říkal, že jste s trenérem Davidem Horejšem nebyl na ostří nože, ale změnu jste uvítal, neboť byste asi neměl takové vytížení. Cítíte teď zadostiučinění?

Těžko to popsat jako zadostiučinění. Odešel jsem za určitých okolností, ale ty jsem víceméně hodil za hlavu. Nepotřebuji se asi vracet k tomu, co bylo. Prostě jsem změnil působiště a odešel odsud. Jsem rád, kde teď jsem a jakou mi dávají trenéři důvěru. Vážím si toho.

Není vám smutno jako jabloneckému odchovanci při pohledu na tabulku, kde váš tým padl na barážovou pozici?

Samozřejmě asi není dvakrát komfortní na ní koukat... Jablonec pochopitelně sleduji. Nikdy nezapomenu, co jsem tady prožil. Jsem jim vděčný, že mě odmala vychovali a mohl jsem se dostat až do áčka a deset let za něj hrát. Vážím si toho a vážit budu. Samozřejmě mě netěší, na jakém je teď místě. Na hřišti jsme však soupeři a bohužel pro Jablonec i tohle fotbal přináší.

V průběhu zápas domácí kotel vyvolával vaše jméno. Zaregistroval jste skandování?

Zaregistroval a poslechl jsem si to. Také si toho vážím. Slyšel jsem to během hry, takže jsem se jim nemohl odvděčit a zatleskat jim. Možná by to šlo, kdyby byla hra přerušená. Bylo hezký, že na mě nezapomněli. Když jsem ještě po zápase čekal na rozhovor do televize, bavil jsem se i s některými fanoušky z druhé tribuny. Bylo příjemné cítit, že asi nezapomněli, že jsem tady něco snad odvedl a doufám, že to tak vnímají. Alespoň takový pocit jsem z toho měl.