Článek
Dlouholetý portugalský kapitán uvedl, že následně se na schůzce s Jesusem dohodli, že trenér na příští tiskové konferenci událost vysvětlí. Byl připraven osmibodový dokument, v němž Ronaldo ujistil, že nepožadoval hrací čas, respektoval Jesusova rozhodnutí, na druhou stranu ale také to, že Jesusův požadavek, aby se rozcvičil, aniž by ho poté poslal na trávník, byl chybou.
Ronaldo uvedl, že po Jesusovi nechtěl omluvu, ale trenérovy veřejné výroky nekorespondovaly s tím, na čem se v soukromí dohodli. „To bylo podruhé, co porušil slovo, které mi dal. Rozhodl jsem se opustit sraz a nečekat na další nesplněné sliby,“ vysvětlil Ronaldo.
V prohlášení se útočník saúdskoarabského an-Nasru omluvil za to, že po zápase v Norsku nešel pozdravit fanoušky a také za odjezd od spoluhráčů. Jak sám přiznal, je jeho prohřešek o to horší, že je kapitánem týmu. „Důsledky mých činů musí posoudit a potrestat Portugalská fotbalová federace,“ řekl.
V národním týmu rodák z Madeiry odehrál rekordních 234 zápasů a vstřelil 146 branek a nevylučuje, že ještě další přidá. „Pokud budu fyzicky fit, hrát za svůj klub a snad střílet góly, budu po vypršení případného trestu k dispozici, tak jako jsem dosud vždy byl, hrát a vítězit v dresu našeho národního týmu,“ řekl Ronaldo.
Jesus po nedělní domácí výhře 2:1 nad Norskem prohlásil, že s útočníkem žádný problém nemá a příště ho rád znovu povolá. Bude prý pouze na Ronaldovi, zda nominaci přijme.
Celé prohlášení Cristiana Ronalda
Jak jsem slíbil, rozhodl jsem se v první osobě a napřímo popsat okolnosti, které provázely poslední reprezentační sraz.
Po mistrovství světa 2026 jsem napsal dopis Portugalcům, který mám stále schovaný a v němž jsou slova, která jim chci adresovat, až naši reprezentaci definitivně opustím.
Po skončení turnaje, už během zpátečního letu ze Spojených států, mě prezident federace požádal a naléhal na mě, abych své rozhodnutí odejít ještě zvážil, protože Portugalská fotbalová federace chtěla, abych pokračoval.
Hned poté mě požádal o názor na jméno současného reprezentačního trenéra, o němž uvažoval spolu s dalšími kandidáty, jejichž jména mi neprozradil.
Prezidentovi federace jsem odpověděl, že podle mého názoru by to byla správná volba.
Proto jsem měl v den, kdy byl současný trenér představen, z jeho jmenování upřímnou radost. Byla to správná volba, jak ostatně potvrzují i výsledky.
O několik dní později mě nový reprezentační trenér poprvé kontaktoval s tím, že by se se mnou rád osobně setkal. Souhlasil jsem a schůzku jsme naplánovali na konec mé dovolené.
Sešli jsme se v Cidade do Futebol, kde měl můj klub předsezonní soustředění.
Trenér mi ten den řekl, že se mnou počítá a že moje přítomnost je pro jeho projekt zásadní. Rovnou mi představil plán mého vytížení. Řekl mi, že odehraju první a poslední zápas a že z důvodů řízení fyzické zátěže bude v každém utkání dělat vždy tři až čtyři změny.
Tehdy také nadhodil možnost, že bych s reprezentací necestoval do Norska a Dánska. Navrhl mi, abych odehrál první zápas a zůstal v Portugalsku a potom se k týmu znovu připojil před utkáním na stadionu Dragão.
Tento návrh jsem okamžitě odmítl. Připadalo mi samozřejmé, že ho nemohu přijmout. To, že bych nehrál zápasy v zahraničí, přece neznamenalo, že bych přestal být kapitánem našeho týmu. Takové privilegium, že bych mohl zůstat v Portugalsku, by nebylo dobrým příkladem.
Trenér nakonec s mým pohledem souhlasil.
Tomuto rozhovoru byl přítomen Simão Coutinho, sportovní ředitel Al Nassru, člověk, kterému současný trenér během celé minulé sezony podléhal a který byl jedním z těch, kdo stáli za jeho příchodem do klubu v roce 2025.
V předvečer začátku reprezentačního srazu za mnou trenér na vlastní žádost přijel domů do Lisabonu, abychom spolu znovu mluvili. Rozhovor proběhl v klidu a všechny principy, na kterých jsme se v srpnu dohodli, zůstaly v platnosti.
Odehrál jsem zápas na Alvalade a přestože jsem byl vystřídán, nedělal jsem z toho žádný problém. Sám jsem předal kapitánskou pásku Brunovi Fernandesovi, aniž bych tušil, že možná dělám své poslední kroky coby hráč a kapitán národního týmu.
Pro mě bylo ten den nejdůležitější naše vítězství. Vyhrávat je vždycky příjemné. V Portugalsku a za svou zemi ještě víc.
Během oběda v den zápasu v Norsku přišel ke stolu, kde mužstvo obědvalo, jeden z trenérových asistentů a oznámil mi, že se mnou chce trenér mluvit.
K mému naprostému překvapení se mě trenér zeptal, jestli jsem připraven odehrát třicet minut. Byl jsem plně soustředěný na svou fyzickou regeneraci, normálně jsem fungoval se spoluhráči jako vždycky a počítal jsem s tím, že ten den hrát nebudu. Neměl jsem s tím žádný problém.
Tento požadavek byl mimo můj plán fyzické regenerace a tréninku – protože jsem měl nastoupit až čtvrtého na Dragãu –, ale samozřejmě jsem řekl, že ano.
Odpověděl mi tedy, ať jsem připravený, protože odehraju třicet minut.
Zbytek už všichni znají. Od poločasu jsem se rozcvičoval, sledoval jsem, jak minuty ubíhají, ale do zápasu jsem povolán nebyl.
Trenér nedodržel slovo, které mi dal.
Po konci zápasu jsem si jen přál, aby všechno skončilo vítězstvím a abych mohl být sám. Nešel jsem pozdravit fanoušky.
Byla to chyba, za kterou nesu odpovědnost pouze já a která se stát neměla. Omlouvám se Portugalcům, kteří nás tam tak intenzivně podporovali, omlouvám se fanouškům a omlouvám se i těm, kteří nejsou Portugalci, ale mohli tam přijet právě kvůli mně a které jsem mohl zklamat.
O 48 hodin později jsme spolu mluvili já, trenér a Simão Coutinho, protože právě on byl přítomen našim srpnovým rozhovorům.
Byl to hluboký a velmi otevřený rozhovor, bez jakéhokoli filtru.
Shodli jsme se, že existuje jen jediný způsob, jak tento „případ“ uzavřít: trenér měl na tiskové konferenci zopakovat to, co mi právě řekl v soukromí za přítomnosti Simãa Coutinha.
Dohoda byla jednoduchá: trenér začne tiskovou konferenci tímto tématem a pokusí se věc uzavřít tím, že řekne pravdu.
Měl říct, že jsem nikdy nežádal o žádné minuty, že to byl trenér a nikdo jiný, kdo mi navrhl plán pro tento reprezentační sraz, a že byla chyba poslat mě rozcvičovat se a následně mě do zápasu neposlat. A že kdyby se podobná situace opakovala, znovu by to neudělal.
Schůzku jsme ukončili tím, že mě trenér požádal o objetí, slíbil mi, že na tiskové konferenci řekne to, co právě řekl mně, a že tím bude celá věc překonána.
Já bych nehrál v Dánsku a nastoupil bych v zápase na Dragãu.
A to všechno vždy za přítomnosti Simãa Coutinha.
Na trenérovu žádost potom proběhla videokonference mezi ním, Simãem Coutinhem a Tiagem Craveirem, během níž shrnuli to, o čem jsme mluvili.
Vznikl krátký dokument, který jsem sám schválil a který byl s mým vědomím předán trenérovi přesně tak, jak si vyžádal.
Tisková konference potom proběhla tak, jak všichni vědí. Jeho vystupování nemělo s naší schůzkou nic společného. Slyšel jsem výrazy a agresivitu, o nichž si myslím, že jsem si je nezasloužil, a postoj ve stylu „já chci, já můžu a já rozhoduju“, který vůči mně v soukromí předchozího dne ani vzdáleně neprojevil.
Poznámky, které jsem schválil, zněly takto:
„Myslím, že je důležité, už proto, že je to pravda, některé věci vysvětlit ještě předtím, než začnu mluvit o Dánsku:
- Já sám a nikdo jiný jsem Cristianovi navrhl plán pro tuto sezonu v národním týmu. Byl to dlouhý a velmi dobrý rozhovor.
- Vím, jak moc reprezentací žije a jak ji miluje, a vím, jakou váhu má ve světě. A ještě více vím, jaký význam a pozitivní vliv má už 24 let nepřetržitě na národní tým.
- Cristiano plán, který jsem mu navrhl, přijal.
- Nikdy nezpochybňoval moje rozhodnutí. Choval se příkladně, loajálně a profesionálně.
- Z plánu, který jsem pro něj připravil, zápas v Norsku nevyplýval. Měl jsem ale pocit, že se po prvním utkání dokázal fyzicky zotavit, a upozornil jsem ho, že možná budu potřebovat ho použít. Cristiano souhlasil.
- Udělal jsem chybu, když jsem nechal hráče formátu Pelého nebo Maradony rozcvičovat a následně ho neposlal do hry. Kdyby to bylo dnes, neudělal bych to.
- Abych tuto věc uzavřel: Cristiana v národním týmu chci. A nejen trochu, chci ho tam velmi. Naštěstí ve mě také věří. Věřil mi v Al Nassru a věří mi i tady.
- Pokud jde o to, že nešel pozdravit fanoušky: už jsme o tom mluvili. Hráči, který odehrál více než 230 zápasů za reprezentaci, nebudu dávat lekce z lásky k Portugalsku. Byl to okamžik frustrace, který nic nemaže. Je to hráč, který rozdává nejvíc autogramů, fotí nejvíc selfie a nejvíc se věnuje fanouškům. Nevymýšlejme problémy tam, kde nejsou. Když nejsme spokojení, reagujeme. To bylo celé.“
V žádné z těchto poznámek tedy ani nebylo uvedeno, že by se mi trenér měl omluvit.
Bylo to podruhé, co nedodržel slovo, které mi dal.
Rozhodl jsem se reprezentační sraz opustit, aniž bych čekal na další porušení slibu. Pro mě je pravda stále tou nejdůležitější věcí ve vztazích mezi lidmi. Ať to bolí sebevíc, chci, aby mi lidé říkali pravdu.
Ostatně během rozhovoru, který jsem měl s prezidentem FPF a reprezentačním trenérem ráno v den této tiskové konference, mohou oba potvrdit, že jsem znovu zopakoval, že pokud mě tam nechtějí, ať mi to řeknou.
Stačilo ke mně být upřímní. Přijal bych to a slíbil jsem, že bychom připravili něco krásného, jak si přeju, aby se jednou stalo, a nikdo by se nezlobil.
Pamatuju si to, jako by to bylo dnes.
Oba mi současně odpověděli, že ne. Že moje místo je v národním týmu.
Nikdy, ani v jediném okamžiku během téměř 25 let kariéry, jsem se nevměšoval do technického ani taktického rozhodnutí žádného klubového ani reprezentačního trenéra.
Lépe či hůře přijímám to, co po mně chtějí.
Respektuji jejich rozhodnutí. Když ale někdo nedodrží slovo, které mi dal, cítím, že moje místo není tam.
Omluvu dlužím také svým spoluhráčům z reprezentace za to, že jsem sraz opustil.
Navzdory absolutní ztrátě důvěry ve slovo trenéra, kterou mohou potvrdit lidé přítomní těmto rozhovorům, jsem to udělat neměl.
Odpovědnost nesu výhradně já.
Ještě jednou se omlouvám Portugalcům, ale porušení daného slova je pro mě něčím zásadním.
Měl jsem pocit, že od té chvíle už by moje přítomnost jen škodila fungování mužstva, a udělal jsem to, co jsem vždycky říkal, že udělám, pokud se nebudu cítit užitečný: sbalil jsem si věci a odešel.
Důsledky mého jednání musí posoudit a potrestat Portugalská fotbalová federace.
Domnívám se, že trest by neměl obsahovat žádné polehčující okolnosti.
Nejsem jen tak nějaký hráč, jsem kapitán mužstva, a to je naopak přitěžující okolnost.
Už jsem se omluvil, ale vím, že činy musí mít důsledky.
Každý, kdo je ve fotbale tak dlouho jako já, ví, že bez ohledu na postavení jednotlivce platí pravidla pro všechny stejně.
V této souvislosti jsem v poslední době hodně slyšel řeči o rozlučkových zápasech, o tom, že bych měl mít důstojné rozloučení a že federace mi tuto možnost chce poskytnout.
V životě jsem se naučil – často jsem měl hlad a neměl co jíst –, že nikdo nikomu nic nedá.
Všem svým fanouškům a samozřejmě především všem Portugalcům mohu slíbit, že odehrajeme jeden nebo více rozlučkových zápasů. Na to bude čas.
Když ale přemýšlím o reprezentaci, myslím především na soutěžení.
Na to jsem myslel i v den, kdy mi oznámili smrt mého otce.
Byl jsem tehdy na srazu našeho národního týmu a rozhodl jsem se zůstat až do konce utkání následujícího dne.
Pro svou zemi jsem tím udělal něco, co bych nikdy neudělal pro žádný klub.
Pokud tedy budu fyzicky v pořádku, budu pravidelně hrát ve svém klubu a doufám, že také dávat góly, potom po odpykání trestu, který mi bude uložen, budu národnímu týmu k dispozici stejně, jako jsem mu byl k dispozici vždy až dodnes.
Chci soutěžit a vyhrávat za naši reprezentaci.
Tohle je, věřte mi, ta nejčistší pravda.
Cristiano Ronaldo
6. října 2026
