Článek
Johansson začínal jako fotbalista ve švédském Kalmaru, kde působil v letech 1962 až 1972. Právě v tomto klubu následně odstartoval také trenérskou kariéru. První velké úspěchy slavil s Österem, s nímž získal dva švédské mistrovské tituly v letech 1980 a 1981.
Později vedl norský Jerv, řecký Panionios či islandskou reprezentaci. V roce 1994 pak dovedl k překvapivému triumfu v lize dánský Silkeborg. Poté prošel ještě finským HJK Helsinky.
Nejvýrazněji se však zapsal do historie dánského fotbalu. Reprezentaci převzal v roce 1996 po Richardu Mölleru Nielsenovi, který s ní sice o čtyři roky dříve senzačně vyhrál mistrovství Evropy, následně se však Dánové neprobojovali na světový šampionát v roce 1994 a na Euru 1996 vypadli už ve skupině.
Johansson přinesl ofenzivnější styl hry a dokázal mužstvo vrátit mezi světovou elitu. V roce 1998 ho dovedl až do čtvrtfinále mistrovství světa ve Francii. V kádru měl hvězdy jako Petera Schmeichela či bratry Michaela a Briana Laudrupovy. Dánové tehdy v osmifinále rozstříleli Nigérii 4:1 a mezi osmi nejlepšími celky světa podlehli pozdějším finalistům z Brazílie těsně 2:3.
O poznání hůře dopadlo pro Dánsko mistrovství Evropy v roce 2000. Seveřané prohráli všechny tři zápasy ve skupině, nezískali ani bod a nevstřelili jedinou branku. Posledním Johanssonovým soupeřem na lavičce dánského národního týmu byla česká reprezentace. Oba týmy už přitom před vzájemným duelem ztratily naději na postup a hrály pouze o třetí místo ve skupině.
V zápase v belgickém Lutychu svěřenci Jozefa Chovance zvítězili 2:0, když se v rozmezí tří minut dvakrát prosadil Vladimír Šmicer.
Pro švédského kouče šlo o plánovanou rozlučku s reprezentací. Už před turnajem bylo jasné, že po evropském šampionátu skončí a jeho místo převezme Morten Olsen. Johansson se později vrátil ke klubovému fotbalu, vedl švédský IFK Göteborg a v roce 2005 ještě získal norský pohár s Molde.
