Článek
Do Ria jste dorazil jako vedoucí tenisové výpravy Slovenska. Jaké jsou vaše úkoly?
Je jich trošku víc, než jsem očekával. Jak odřekli účast Kližan a Cibulková, tak nedorazí ani trenéři, tudíž hodně času trávím na dvorcích. Ale je problém se na kurty dostat kvůli přetlaku.
Co ve vás olympiáda vyvolává?
Potkávám známé lidi, je to pěkné a příjemné. A jde i o sportovní zážitek
V roce 1988 jste vyhrál turnaj na OH v Soulu a bral bronz ze čtyřhry. Tehdy se tenis do programu vrátil prvně od roku 1924. Směnil byste triumf za výhru z Grand Slamu?
Jen po samotné účasti na olympiádě jsem toužil už jako malý kluk, když jsem ji sledoval v televizi. Cítil jsem se na olympiádě jinak. Jezdil jsem pořád jen po tenisových turnajích a najednou jsem byl mezi hvězdami všech sportů. Byl to jiný zážitek, energie pro moji mysl. Cítil jsem se být součástí toho všeho, šlo současně o odměnu a velkou motivaci.
Letos jen v mužském turnaji účast odmítlo pět mužů z elitní desítky. Umíte si představit, že byste start na olympijských hrách zrušil?
Kdybych měl skutečné zdravotní problémy, tak ano. Ale hrál jsem v Soulu a měl už rok problémy se zády. Ve stejné sezóně, kdy jsem získal zlato, jsem nastoupil do Davis Cupu proti Edbergovi a lékaři mi museli dát opich. Na olympiádě to bylo stabilnější, ale záda nebyla stoprocentní. Ale nešlo o nic akutního, žádné těžké zranění. Pro mě představuje olympijská myšlenka hodně. Všichni jsou rádi za setkání, neexistuje tu nenávist bez ohledu na vyznání, olympijská myšlenka přetrvává.
Jakou pozici má podle vašeho mínění olympijský turnaj mezi samotnými tenisty?
Zdálo se mi, že prestiž jde nahoru a profesionálové chtějí hrát víc a víc. Nevím, jestli příčinou letošních omluvenek byl skutečně jen virus zika. Na olympiádu člověk nejede jako tenista, ale jako sportovec. Čtyřicet pět týdnů člověk hraje na sebe, jednou za čtyři roky by měl obětovat dva týdny olympiádě. Myslím, že ta by měla být součástí kariéry každého sportovce. Kdo hraje na olympiádě, to je pro mě sportovec.
Ohrožují letošní omluvenky budoucnost tenisu pod pěti kruhy?
Ne, toho se nebojím. I Wimbledon zažil krizovější roky, kdy tam byly určité bojkoty. Spíše se obávám, že vzniká řada nových sportů a olympiáda začíná být gigant, který lze těžko zvládat.
Jako hráč jste se účastnil jen her v Soulu. Následně jste zažil další v roli funkcionáře. Která olympiáda byla nejlepší?
Přece Soul (směje se). Jako sportovec člověk vše vnímá jinak. Ale každá olympiáda měla něco do sebe. Líbilo se mi v Sydney, v Aténách. I Peking byl super. V Barceloně v dvaadevadesátém jsem zažil basketbalový Dream team. Nadchlo mě, že vidím na olympiádě vrchol jednoho odvětví. Ti kluci se dokázali povznést nad vše, a byť nemuseli, přijeli ukázat umění na hry. O to více mě mrzí, když se dnes někdo omlouvá.
Kariéru jste ukončil kvůli potížím se zády už v šestadvaceti letech. Čemu se dnes ve dvaapadesáti kromě povinností u slovenského tenisového týmu věnujete?
Mám hodně dobrovolných funkcí a už si říkám, že to musím omezit. Také chodím na besedy do škol, kam beru i medaile ze Soulu. Starám se o osvětu v rámci programu olympijského výboru na Slovensku. Nejvíce se ale bavím sporty, které mě drží v kondici a udržují zdravou mysl. Neumím si představit, že bych jen seděl. Jak jen trošku onemocním a nemohu se hýbat, jsem nemocný v hlavě. V zimě lyžuji, chodím na hokej, nadchly mě vodní lyže. Mám rád rybolov. Hlavně kvůli poznávání přírody.
Kam nejčastěji vyrážíte?
Byl jsem i v Mongolsku, ale na Slovensku jsem objevil po kariéře mnoho míst, která jsem vůbec neznal. Jsou nádherná, je tam skoro divočina. Těší mě, že jsou pořád takové lokality. Hodně chodím rybařit kolem Dunaje, na Liptov, a pak na řeku Poprad v oblasti hranic s Polskem. Ryba hlavatka se tam chytá koncem roku, kolikrát padá sníh, hladina je skoro zamrzlá a podmínky jsou drsné.
Nepředstavují sporty, které jste si vybral, příliš velké riziko pro problematická záda?
Hokej mi naopak dělá moc dobře. Začínali jsme jen v rukavicích a chráničích holení, dnes máme kompletní výstroj. Je to takový hokej starších pánů, kde se nehraje moc do těla. A když mám pocit, že je někdo přemotivovaný, u mantinelu nemám problém uhnout. A na vodních lyžích nedělám žádné triky ani nevyhledávám závratné rychlosti. V začátcích jsem měl potíže, protože se zapojují svaly, o nichž jsem ani nevěděl. Občas mám svaly hodně unavené, ale zpevnil jsem celé tělo, takže nemusím chodit za lékaři.
