Šel pro oštěp a chtělo se mu brečet. Já myslel, že taková šance už nepřijde, líčil dojatý Veselý

Je kouzelné, že se něco takového stalo. Já Londýn prožíval dost těžce, protože jsem tam byl favorit a pak si říkal, že takovou šanci na medaili už mít nebudu. A nikdy jsem si nepředstavoval, že se něco takového stane, ještě v 38 letech. Ani to, že tu vůbec budu.

Byl jsem. Vždyť hodit 85 metrů ve finále se mi na žádné olympiádě nepovedlo, a to bylo čtvrté finále. Pak už jsem byl naměkko. Věděl jsem, že budu vysoko, ale nevěděl jsem, jestli to bude medaile. Prostě mě to dojalo...

Asi mě to vybičovalo. Říkal jsem si, že takhle skončit by mě mrzelo, chtěl jsem si užít všech šest pokusů. Objevila se ve mně nějaká energie a vyšlo to. A já věděl, že 85 metrů je pohádka, i když to bylo pořád otevřené, pořád jsem se snažil koncentrovat na další pokusy.

Já si vždycky říkám, že je takový blbý nepřát někomu, aby hodil. Tak jsem si v klidu šel vybírat oštěp na svůj poslední pokus... A pak už se mi chtělo brečet. (dojatě)

Už dojmy po třetím pokusu byly emotivní a medaile byl takový bonus. Byl bych spokojený s těmi 85 metry, i kdyby to nevyšlo na medaili, řekl bych si, že jsem odvedl dobrou práci.

Já se budu snažit pokračovat v nastavení mysli, abych se oštěpem bavil, to je klíč. Když lidi dělají něco dlouho, přestává je to bavit. Možná proto jsem udělal ten krok, že jsem se zkusil trénovat sám. Hledal jsem nové věci, impulsy a výzvy a došlo to až sem.

V Londýně jsem po dlouhé době vypadl v kvalifikaci, měl problémy s achilovkou a trápil se. Bylo mi 34 let, říkal jsem si, že je ještě čas něco zkusit udělat. Líp se poznám, když se budu rozhodovat sám. A pořád jsem se učil a vyvíjel. Letos jsem se ani jednou nepodíval do tréninkového deníku, snažil jsem se vnímat jen svoje tělo a pocity, neslo to ovoce a já z toho pak měl radost. Ale Honza Železný se tady o mě celou olympiádu staral, jezdím s nimi do Afriky, sem tam se mi podívá na házení. Kdybych byl úplně sám, bylo by to o moc těžší.

Já se na to snažím dívat skromně. Když jsem přicházel k Honzovi, byli tam o pět mladší talenti. Já něco hodil v juniorech, ale pak jsem byl zraněný. Vlastně jsem skončil s atletikou a ve 23 letech s ní znovu začínal a pak si to prožil do osmatřiceti, můžu jenom děkovat. Koukám na to a divím se...