GLOSA: Nešlo jen o dresy, které sparťanští hráči v Plzni tak ochotně odevzdali

Ligové body pro Spartu k mání nejsou, takže vyznavači letenských barev chtějí, aby panující mizérii a marasmus vykoupilo mužstvo alespoň srdcem. Bojovností, vůlí, ochotou se rvát o výsledek navzdory všem chybám, kterých se hráči opakovaně dopouštějí. Hrdostí, že oblékají dres Sparty.

Jenže teď už mají pocit, že ani hrdost hráči necítí. Ochota, s níž se svých dresů zřekli ve snaze předejít konfliktu, urážkám a gradujícímu napětí je v tom utvrdila. Ještě že byly bílé a nikoli tradiční sparťanské rudé...

„Nevím, co si o tom myslet. Že by to pomohlo k růstu výkonnosti a bodům v dalších zápasech?" reagoval sparťanský kouč Jílek, na němž fanoušci pro změnu požadovali jeho sněhobílou košili.

„Mužstvo (podobně jako klub) nemá tvář, systém, srdce, duši a respekt," zaznívá na stránkách Sparta forever opakující se postesk nad nekončícím tápáním Jílkova týmu, který se v tabulce propadá níž a níž a na soupeře, s nimiž by se měl rovnat, nabírá propastné manko.

Vždyť od Slavie ho po jedenácti odehraných kolech dělí patnáct bodů, což je víc, než kolik sám v průběhu podzimu získal, od druhé Plzně pak bodů tucet.

Tristní zjištění.

Vždyť podobně bídně na tom Sparta byla v samostatné české lize zatím pouze dvakrát. Na podzim roku 2005, kdy po Jaroslavu Hřebíkovi přebral po devíti odehraných kolech mužstvo Stanislav Griga, a v sezoně 1996/97, kdy měla po jedenácti kolech rovněž jen čtrnáct bodů a figurovala dokonce až na desáté příčce.

Jenže to už namísto odvolaného Vlastimila Petržely seděl na trenérské lavičce Jozef Chovanec, pod nímž letenské mužstvo neprohrálo do konce soutěže ani jeden zápas, a nakonec získalo titul.

Že by se ovšem Sparta dočkala podobné proměny i v letošní sezoně, tomu nevěří ani ti nejvěrnější z věrných a nejskalnější ze skalních. Zvlášť, když namísto výkonnostního a herního progresu slyší jen opakující se litanie a sliby.

Před pohárovou konfrontací s Jihlavou a ligovým střetnutím s Plzní řečeno s trenérem Jílkem o tom, že ... „tyto zápasy nám nastaví skutečný obraz toho, jak na tom jsme," po konfrontaci s Viktorií o tom, že... „všichni hráči jsou ve Spartě, protože mají určitou sportovní kvalitu, jako tým ovšem nejsme v ideálním rozpoložení. Musíme apelovat na hráče, pracovat s nimi, neustále je vzdělávat a posouvat. Jiná cesta neexistuje."

Teď se proto Spartě nabízejí dvě cesty.... Buď konat, jako to udělala rodina Rezešů před třiadvaceti lety, či třeba letenská generalita v začínající Křetínského éře devět let poté, nebo prostě v současné tryzně  pokračovat a odepsat další sezonu.

Vložit do trenéra Jílka důvěru, jakou neměl žádný z jeho předchůdců, italského štramáka Stramaccioniho nevyjímaje, věřit jeho cestě a filosofii, projevovat trpělivost bez hranic a konce.

Jenže to by museli na Letné zároveň objektivně analyzovat i celou svou sportovní koncepci a politiku. Výběrem trenéra počínaje a nákupem důkladně „vyskautovaných" posil konče. Vždyť třeba Seveřany Karlssona s Vindheimem přiváděli s velkým humbukem a ujišťováním, že o nich ví díky dokonalém skautingu naprosto všechno, takže ti dva do týmu zapadnou a pomohou mu. Teď ovšem nevědí, co si s touto dvojicí počít, což je samozřejmě jen dílčí střípek z mozaiky problémů, úletů a kroků vedle, které letenský klub devastují.

Pak by snad mohli doufat, že někdy bude lépe. Že třeba i hrdost na sparťanské dresy v sobě hráči časem naleznou.